DOMOV

Návraty..ach ty návraty. Jsem doma něco málo přes týden a vyrovnávám se s kulturním šokem, rozmanitou stravou a vítáním. Mám toho každopádně v šuplíku ještě několik..několik příběhů, které se nemůžou nevyprávět, několik vzpomínek na které nelze nevzpomínat. Takže vydržte, Afrika ještě z daleka nekončí!!

STARONOVÉ OBUTÍ

Když mě vyrobili, byla jsem krásná. Moje kůže byla měkká a hladká. Naleštěná jsem byla tím nejlepším globinem. Když mě přinesli do obchodu  věděla jsem, že mě čeká něco velkého. Postavili mě do horní police, hned vedle okna a já mohla házet prasátka na boty, co stály na druhé straně krámu. Bylo to krásné období. Plné očekávání a příprav na to co se stane v následujících dnech, měsících či letech. Byla jsem zvědavá na toho komu, se zalíbím, kdo bude ochotný přibrat mě do svého života. Kdo jen to bude?

Přišla do obchodu v páteční podvečer. Slunce už zapadalo za komíny místní továrny a staromódní zvonek dveří cinknul jen chvíli před tím, než hodiny nad kasou dotikaly k zavírací době. Prodavačka se jen ušklíbla coby v křečovitém náznaku vřelého úsměvu. Když si mě zkoušela, z celého srdce jsem si přála, abych jí padla. Už bylo na čase vyrazit do světa, byla jsem připravená. Ale přišlo pouhé zklamání. Položila mě zpátky do regálu a beze slova odešla. Odešla. Trvalo to dva dny a byla zpátky. Šla přímo ke mně, dali mě do krabice a vzala si mě domů.

Byl to docela fajn život. Ta holka byla trochu líná, takže mé podrážky zůstaly neporušené. Také byla dost nepořádná a moc si nevážila svých věcí a tak se moje naleštěná kůže často koupala v prachu. Milovala nákupy a tak jsme byly v mnohých obchodech, kde v nákupním košíku končily hromady věcí, které ani zdaleka nepotřebovala. Měla zábavného dědečka a moudrou maminku, skvělou a tak trochu trhlou nejlepší kamarádku. A když byla smutná a jedla čokoládu, někdy drobečky dopadly až ke mně, a i když jsem nemohla ochutnat, milovala jsem tu vůni. Takže ať byla moje paní jakákoli, byla s ní docela legrace a měla jsem pohodový a nenáročný život. Ale každé listí jednou ze stromu opadne a tak jsem se ani nenadála a musela jsem se vydat na další cestu. Na tu nejdobrodružnější a taky tu úplně poslední cestu.

Když mě moje paní neobula několik měsíců, strčila mě máma do tašky a nesla do neznáma.  Měla jsem strach, ano pořádný, ale to mi tolik nevadilo. Mít strach není ostuda, ostudou je, když necháme, aby ovládal náš život. Dostala jsem se na místo, kde bylo spousta bot, jako jsem já. Starých, napůl prošoupaných, tkaničky už dávno ztratily barvy a naše kůže rozhodně žádné prasátka naházela. Ale byla to zábava. Byly jsme spolu, každá měla nějaký příběh, něco čemu jsme se mohly zasmát nebo si povzdechnout.  Cesta trvala dlouho, ale nám čas ubíhal, tak jak jen čas běží, když se čeká na nový začátek. ¨

Tam kde jsme se dostaly, to bylo zvláštní. Horké slunce spalovalo trávu, takže byla zlatá jako klasy obilí tam u nás doma. Červený prach se zvedal v obrovských závojích kolem kol auta a pronikal do škvír ve dveřích a tak jsme hodně rychle byly všechny zaprášené jako knihy na polici člověka, který nenávidí čtení. Tržiště bylo hodně rušné, všechny zvuky, vůně a barvy se smísily v jeden velký kolotoč a já nevěděla, čí jsem. Dali mě do lavoru a drhli a drhli a drhli. A tak moje kůže zase zářila, podrážky byly čisté tak, jako bych se nikdy nedotkla země, a i když trochu odřená a pochroumaná, byla jsem vystavená na nároží v jedné malé Africké vesnici a bylo to velké dobrodružství. Dívka, co si mě koupila za pár penízů, byla tak jiná. Chodila, běhala, jezdila na kole a seděla jen, když se na zem snesla tma a ona už na cestu neviděla. Chodila do školy, na pole, pro vodu, pro mléko k sousedce, a když nechodila tak vařila, uklízela a starala se o bratry a sestry. Byla to hodně velká rodina. Tentokrát se život z peříčka stal železným bičem. Pro zhýčkanou botu jako jsem já to bylo ze začátku hodně těžké, ale zvykla jsem si. A ze zvyku se stala náklonnost a z náklonnosti láska. Byl to život jednoduchý, bez hezkých nablýskaných věcí, bez voňavých pekáren a smradlavých továren. Bylo tam hodně zpěvu, tance, který rozhýbá tělo neuvěřitelným způsobem. No ale taky muži, co se v noci vraceli pod náporem alkoholických dryáků a poznamenáni cizí ženou. Ženy, co nosily těžká břemena kilometry kamenných cest a děti, kterým rostly břicha rozhodně ne ze sladkostí a tučné stravy. Inu všude chleba o dvou kůrkách, viďte? Přesto by se dalo říct, že ze mě byla znovu šťastná bota. Velmi šťastná. Do té doby, než se mé podrážky prošoupaly a velký palec se začal klubat ven. A to byla doba, kdy jsem si uvědomila, že je konec. Doba, kdy jsem zůstala sama a opuštěná někde na silnici mezi dvěma vesnicemi. Když už jsem dělala víc škody, než užitku, zula si mě ebenová dívka a nechala mě ležet tam, kde jsme zrovna byly. A tak jsem tam zůstala ležet, sama, nepotřebná. Pršelo, a pak zase pálilo slunce, čas plynul a já tam ležela, pozorovala lidi a mlčela. Mlčela až do skonání mého světa.

Včera jsem byla na návštěvě jedné malé holčičky. Potkala jsem jí tady v nemocnici a všichni jsem si jí tolik zamilovali, že jsem se vypravili s kamarádem nalézt její domov. Byl to další úžasný den, mezi dětmi co si dvě hodiny hrají s nafukovacím balonkem a lidmi, kteří dokážou sedět spolu, v rozhovoru o ničem a vlastně o všem a jen tak si vychutnávat co život dává. A pak jsem ji uviděla. Byla prostě uprostřed cesty, o hodně starší, sedřená a děravá. Moje stará bota. Vypadala smutně, ale přesto jakoby patřila do celkového obrazu krajiny tak neodmyslitelně jako vymalovaná štětcem některého z dávno mrtvých mistrů. Vzpomněla jsem si na sebe, na dívku, která si jednoho odpoledne koupila tuhle botu. Vzpomněla jsem si na to, co mě změnilo a co všechno jsem za posledního půl roku zažila, viděla, cítila i ochutnala. A s posledním pohledem na svojí starou obuv, začala jsem doufat, že změna je alespoň trochu trvalá, a že nezapomenu, jakmile se moje letadlo odlepí od rozpálené Africké země.

„Dum spiro spero“

ABECEDA

R jako rudá. Rudá jako hlína téhle země, tvrdá a krutá, přesto plodná a plná radosti. Země kde divočina ještě pořád existuje, kde lidé žijí tak prostě, že my musíme zapínat televizní obrazovky, abychom aspoň trochu okusili. Země je tady vším, když po ní chodíte, mnohokrát si odřete nohu o kámen, auta končí v příkopech a při deštích je to jako malá apokalypsa. Když v ní pěstujete je jako matka krmící děti, hladové, uplakané a čekající co dostanou. Když stavíte domy, je to země, ze které vznikají cihly, ukryty pro rodiny, generace. Rudá jako peří papouška sedícího na nejvyšší větvi.  Rudá pro krev, prolitou ve válkách, v nemocnicích, pro uzdravení, pro zahynutí. Rudá jako rty šeptající modlitbu do Africké noci.

M jako modrá. Modrá je řeka, která teče pod kopcem, kde stojí nemocnice. Když se rozvodní, lidé se radují, je to požehnání. Jako jezera v národních parcích, plná plameňáků a hrochů schovávajících se pod hladinou jako zloději co nechtějí být nikdy nalezeni. Voda je vodou, voda je vyjádřením pro pocit naděje. Když prší, znamená to mnoho radosti. Voda se spojí se zemí, barvy se smísí a znamená to jednoduše život. Modrá jako obloha. Rozlehlá a proměnlivá, modré jsou i blesky na půlnočním nebi, někdy až nahánějí strach. Modrá jako obal mojí Bible, knížky, které když se držím, zachraňuje mi život, tady nebo kdekoli jinde.

Z je zlatá. Jako srst lvice číhající na kořist, jako barva antilopy krčící se za křovím, sekundy jí dělí od posledního běhu o život. Zlatá jako tráva, spálená od slunce, kryjící všechny dramata odehrávající se uprostřed jednoho ze sedmi divů světa, Ngoro ngoro, a dalších zázraků Božího stvoření. Zlatá jako křížek mojí babičky, houpající se mi na krku minulou středu. Jako by část jí byla se mnou, její moudrost, její dobrota, její laskavost. Kéž bych byla aspoň trochu jako ona. Zlatá pro slunce stoupající každý den nad naše hlavy, spalující bílé kůže a hřející ty, kteří jsou na něj zvyklí. Pro někoho spalující, pro někoho hřející. Slunce, je tak neodmyslitelné, že když přijdou mraky, vzhlížím k obloze s pokrčeným obočím, vytahuju ze skříně mikinu co jsem koupila za pět korun na trhu a zimomřivě se krčím s knihou v křesle. Slunce, které je nezbytné k růstu, zrání, životu. Zlatá!

Š to je šedá. Šedá mi připomíná asfaltovou cestu, která vede pár kilometrů od Arushi k Haydom, těch pár kilometrů na kterých si člověk připadá jako na nejluxusnější dálnici po několika měsících afrických cest. Šedá je palubní deska auta, ve kterém už jsem několikrát překonala sedmihodinovou cestu do nemocnice. Vedle mě se krčí malá holčička a kabelky několika dam sedících za mnou. V zadní řadě někdo vytahuje sáček kvůli nevolnosti. Zastávka nebude. Šedá to jsou ocelové mraky opírající se o šedá skaliska hor na obzoru. Šedivá, tak si někdy připadám já, mezi těmi všemi barvami, mezi životními příběhy, které kdyby někdo zfilmoval, získaly by Oskara možná dva. Šedé jsou barvy uniformních svetrů dětí z Dongobeshe, dětí, které neměly nic a teď si váží i mála a jejich úsměvy léčí samotu a stesk po domově.

 Č je černá. Černé jsou jejich ruce. Ruce konejšící děti, sbírající kávová zrna na rozlehlých plantážích, ruce beroucí oštěpy, luky a šípy aby nasytily rodinu, vesnici. Jako jejich oči, velké a kouzelné. Jako studny, do kterých, když se podíváte hodně zblízka, vidíte kousek srdce, kousek duše, kousek světa. A jste ztracení. A všechno tohle se mísí s bílou. Dlaně jsou bílé, stejně jako ty naše.Děti když se narodí, jsou k nerozeznání od těch, které přicházejí za křiku a nářku a následné radosti u nás doma. Dokonce i vrány jsou tady černobílé. A to mi připomíná, že všechno má dvě strany. Jako každá mince rub a líc, jako se sluncem přichází stín. Nic není tak jak se zdá na první pohled. I když se vám po chvílí zdá, jako že tady žijete půl života, vždycky se najde něco, co vás zastaví a pořádně překvapí.

B jako barevná. Dlouho jsem se snažila přijít na to jak dokonale popsat Afriku a lidi, které jsem tady  potkala. Nikdy jsem nepřišla na nic lepšího než BAREVNÁ. Příroda je plná barev, na každém kroku rozmanitost. Tóny se mísí dohromady a vznikají nové a nové odstíny. Kanga žen jsou pestré a plné všemožných tvarů. Ptáci pyšně natřásají barevné peří a Bůh na nebi kouzlí tolik barev, až se lidé zastavují v práci a na cestách a dlouze se dívají na nebesa. Barevné jsou emoce, které Afrika vyvolává. Slzy jdou ruku v ruce se smíchem, vyčerpání nahrazují nové síly a ty zase brzy docházejí. Naděje a beznaděj patří k sobě a život a smrt jsou dávní přátelé. Barevná, barevná, barevná!                                                                                                      

Zdrhejte!!!

Neskutečná drzost, ani chvíle odpočinku, sotva si trochu natáhnu nohy po nekonečném běhu, už zase abych se zvedal. Nedají mi ani chvíli oddechu. Ale co, stejně je už slunce vysoko a na odpočinek si najdu čas, až se stíny prodlouží a noční ptáci začnou být dravými vládci oblohy. Teď je čas abych běžel, ale musím se dobře rozhodnout kam. Tady na všem záleží. Jediný chybný čin, jediné zaváhání, jediná špatná zatáčka, jediný krok tam, když bych měl jít zpátky a může jít vážně o život. Jsem rád, že dnešní den začínám na dětském oddělení. Je zde většinou klid. Děti jsou miloučké, a ty co jsou moc nemocné, ty se aspoň na mě můžou dívat. Někdo říká, že nejsem zrovna fešák, ale ti maličcí jsou někdy tak slabí, že se spokojí i se mnou a mě to udělá radost. Nejprve se poběžím podívat na mojí kamarádku. Je tady už tak dlouho. Jmenuje se Christina a už jsou jí čtyři roky, ale všichni říkají, že je strašně maličká. Já osobně nevidím nic špatného na tom, když je někdo malý, ale je pravda, že ona má asi sotva pět kilo a to je opravdu málo na takové dítě. Potřebuje hodně jíst, moc se v tom nevyznám, ale asi by neměla vypadat, jak vypadá. Sedím na chvíli na její posteli, ale dneska nemá vůbec chuť si hrát. A jej, přišel její táta, to abych se klidil, ten mě zrovna v lásce nemá. A stejně se něco děje na vedlejší posteli. Proč to děvče sebou tak škube? Tohle nepochopím, to není dobře: „ Halo, halo, pojďte sem někdo! No konečně! Kde jste byla tak dlouho sestro? Ano já vím, nemám tady co dělat, vždyť už jdu.“ Pořád mě odněkud vyhazují a já se tolik snažím. No nic, dneska má službu na očním jeden super Tanzanský doktor. Je hrozně srandovní, a když dělá vtipy, mám chuť lehnout si na záda a třepat do vzduchu nohama jako malé dítě. No však jsem to už i několikrát udělal. Uf, byla to docela dlouhá cesta, ale konečně jsem tady. Nemá zrovna dobrou náladu, přestože je venku tak krásně. Žádné vtipkování ani popichování kolegů..to on asi bude dělat dneska operaci. Na to nesmím chybět. Jsem sice smutný, že si nemůžu obléknout ty roztomilé zelené hávy a ty srandovní věci co si dávají přes díru, kterou jedí, ale i tak to stojí za to. Na operačním stole leží starý pán. Nevidí. Už několik let. Nikdy neviděl své vnuky, skoro nevychází z domu, protože cesta je nebezpečná. Trochu se bojí, bere tu bílou sestřičku za ruku a pevně jí tiskne. Něco křičí, zdá se, že mu nezabrala anestezie a tak cítí bolest, ale napravují to a už jdou na to. Je to nejpreciznější práce jakou jsem kdy viděl. Neuvěřitelné, za chvíli už z oka vytahují hnědě zabarvenou čočku a vyměňují jí za novou, průzračnou jako ta slza co včera ležela na podlaze. A je to u konce. A zítra, vážení, zítra už bude vidět! Nejprve jen rozmazané obrazy, záblesky světla, ale nebude trvat dlouho a už se podívá na svět kolem ve všech jeho barvách. Jaký to zázrak, z nevidomého slepce je zase vidoucí muž. Kolik radosti mu to ještě přinese....oooouuuu...ach ne, to bylo o fous, vlastně bych tam ani neměl být, ale co nadělám když je tady všechno tak zajímavé, skoro jsem si to odskákal, ale uklidil jsem se ještě včas. A teď už moje poslední a nejoblíbenější zastávka. Je tam pěkně teploučko a miminka krásně voní. Tak rád bych se k nim zachumlal pod peřinku a zdřímnul si. Ale to raději neudělám. Dneska je tady tichoučko, děti jsou v pořádku, a přestože se narodili předčasně, daří se jim dobře. Taková pohoda, dýchají pravidelně a každý dech znamená kousek života, kousek naděje. Chce se mi prostě sedět a jen tak na mě nehybně zírat. Mohl bych tady být celé hodiny. Co je to? Hluk, shon? Narodilo se další a má namále. Doktoři dělají, co mohou. Je tady trochu přelidněno, měl bych se někam rychle zdejchnout, ale jak, tolik nohou, tolik nebezpečí, ale takhle být nemůžu, visím tady jako nějaký netopýr, už se dlouho neudržím, a když spadnu, přistanu přímo na nejbližším miminku. Co když se lekne, co když mě spolkne? Nohy, nehody, běžím!  Ještě kousek, kousíček, ještě ohlednutí, drž se drobečku, bojuj, já už jsem skoro venkuuuu...KŘUP!!!

Snažil se být statečný děti, snažil se nepřekážet, život za život. Tak by to řekl váš taťka. Miloval když se mohl jen tak potloukat po nemocnici a sledovat život, který se tady odehrává. Bylo to jeho celoživotní přání žít v nemocnici. Říkal, že nikde jinde to takové není. Ale nikde jinde to taky není tak nebezpečné, ale on vždycky říkal, že to stojí za to a život bez boje, bez riskování, bez nebezpečí, takový život nestojí za nic. Pšššt...slyším kroky, schovejte se, světlo, zdrhejtéééé...

....sestra v pokoji rozsvítila a jen koutkem oka zahlédla několik švábů snažících se zalézt do nejtemnějšího kouta. Povzdechla si. Nikdy nekončící boj s těmito nechutnými tvory je jen jedním z každodenních starostí nemocnice Haydom v Tanzánii.

Všude stejné

Když se podíváte na Africkou oblohu vidíte dokonalost. Ve dne je nebe tak nějak modřejší a v noci jsou hvězdy zářivější. Možná to je ale také tím, že je to jediná stejná věc jako je doma. Nebe, obloha, slunce, mračna před bouřkou. Protože od prvního okamžiku, kdy opustíte palubu letadla tušíte, že jste se ocitli v jiném světě. A dnešek to jen dosvědčuje těmi nejpádnějšími argumenty. Dnešek je opět výjimečný. A začíná právě zde...

....otřískané zelené auto zastavuje u hliněné boudy. Dveře jsou otevřené a postarší muž nás s úsměvem  zve dovnitř. Místo ke snídani. Na ohni ohříváme vodu na ranní kávu a čaj tak sladký, že vám připadá jako byste pili vánoční cukroví. Z novinového papíru vybaluje černý průvodce ještě teplé čapati a místnost se za chvíli plní mlaskavými zvuky. Svítá a drobně prší. Nad plání se povaluje mlha a je lezavá zima. Stojím ve dveřích a kouřící hrnek kafe mi příjemně ohřívá dlaně. Na obzoru se objevují běžící postavy. Vynořují se z mlhy jako přízraky a přesto jsou tak neskutečně skuteční až mě z toho mrazí. Muži, štíhlí a svalnatí, jako by je právě v této chvíli někdo stvořil z africké hlíny, vytesal z ebenového dřeva. Běží lehce, v rukou oštěpy a hlavy skloněné před deštěm. Na sobě mají pouze barevné masajské látky, omotané kolem hrudi a beder. Když se přiblížili něco volají na průvodce a ten je zve dovnitř. Nabízíme snídaňové dobroty a i jim se v rukou brzy objevují hrnky s přeslazeným čajem. A my? Naivně se fotíme s oštěpy a vzájemně si podáváme ruce na rozloučenou. Zanedlouho přichází další skupinka mužů a vzájemně se hlasitě dohadují klikavým jazykem místních kmenů. Brzy se opět ztrácejí v mizící mlze. Všichni jsme si říkali, že je neuvěřitelné snídat s lidmi nepoznamenanými civilizací. S těmi co zrovna vyráží na lov, aby děti a ženy měly co jíst...když tu myšlenku řekneme nahlas průvodce se zarazí a říká: „ Nejsou dnes na lovu, bude válka!“ Dva kmeny dnes budou bojovat o půdu, každý si myslí, že je v právu. Tito muži odešli právě zabíjet, rvát se o to co si myslí, že jim po právu náleží. A my hloupí cvakáme foťáky a nevíme, že možná zachycujeme poslední chvíle jejich životů. Dneska bude válka.

O několik hodin později a několik kilometrů dále, byli jsme pozváni do jedné vesnice. Staneme se na pár hodin její součástí, zkusíme jaké to je žít prostě a v souznění s přírodou. Tihle lidé a země, ve které žijí, jsou jako dvě neodmyslitelné součásti. Jako části puzzle, které do sebe zapadají s železnou přesností a ani jedno ani druhé nelze nahradit, změnit. Jsou spolu dokonalí. Africká země je ke svým dětem mnohdy krutá, dlouhá období sucha jsou mnohdy smrtící a lidé hladem padají jako mouchy. Ale když se sejde rodina, zapálí oheň a začnou zpívat, zpívají o lásce a radosti. O tom jak moc milují Boha za všechno, co jim dává, o tom jak se radují, když konečně přichází déšť, o tom jak jsou rádi spolu.

 Muži začínají rozdělávat oheň. Skoro ze vzduchu brzy vykouzlí plameny a začínají je přiživovat hutnější stravou. My ženy jdeme do buše pro kořeny. Nejdeme dlouho a už se dávají do usilovného kopání. A už jsou tady kořeny, chutnají jako okurky a brambory zároveň. Když nemají vodu, mohou mnohou šťávou utišit žízeň a když mají hlad, pak je hodí na oheň a poslouží jako vítaná svačinka. Sedíme s nimi v kruhu a chroupáme okurkobrambory a úsměvy máme jako americké hvězdy. Tohle je zážitek, který už z našich životů nikdy nezmizí. Když se pak později s plnými břichu nakládáme do auta a na střechu přibývají tři mladí lovci s luky a šípy v rukou, kteří co chvíli vydají syčivý zvuk, auto zastavuje a oni rychlostí střely seskakují a střílí, už se nám zdá, že jsme v nějakém filmu o Africkém wild life a nemůže být možné, abychom toho byli přímou součástí. Po obědě pod stromem baobab a zákusku z jeho plodů, vydáváme se na cestu domů. Do přechodného domova, skromného a přece tolik převyšujícího luxusem život místních kmenů.

Jak vzdálená se teď cítím od vás, od svého domova. Copak ještě něco může být vzdálenější tomu, v čem celý život žiju než to co jsem poznala a prožila dnes?

A tak sedím a dívám se na červánky, na zapadající slunce, a hrdličky cukrující v korunách stromů. A vycházejí hvězdy a měsíc..a jsou stejné jako u nás. A já opět děkuji Bohu za nebe, za to úžasné, divotvorné nebo..stejné jako doma. Tam kde je stále moje srdce, schované u vás všech, které mám tolik ráda!!

Smrt jim nesluší

Srdce planou. Balí se na cestu, cpou do kufru dezinfekční přípravky a krémy na opalování, balí turistické průvodce a píšou dopisy na rozloučenou, aby lidé doma nezapomněli. Nasedají do letadla, už jí vidí, cítí vůni téhle země, jsou na dosah snů. Čekají na taxi, hodinu a druhou, jedí housku se salámem od mámy, čekají třetí hodinu, taxi přijíždí, první noc, usínají. A srdce planou. Dlouhá cesta na místo, kde budou pracovat, seznamování, přijímaní nových věcí, vybalování dezinfekčních přípravků, první místní jídlo, tablety proti průjmu, první den v práci, první týden v posteli, nemocní, uzdravení, znovu práce, první slovíčka v cizí řeči, dezinfekce rukou každou pátou minutu. První těžký případ, hodně zodpovědnosti, dezinfekce došla!!! Ale my to dokážeme, my neustaneme....první úmrtí a druhé, deset vyléčených. Oblíbené obchody, smlouvání na trhu, první svahilské věty, druhý domov . A srdce planou, planou, planou...

Přijeli jsme a chtěli pomáhat. Každý z nás, není ani jeden kdo by přijel lhostejný k životu, lhostejný k trpícím. Jsme tady a chceme měnit, zachraňovat, zlepšovat, upravovat a učit. Za každou cenu. Jsme schopni obětovat mnohé a nežádáme nic. A pak zjistíme, že se všechno změnilo. Záchranařské komplexy jsme sbalili do kufrů, které chytají prach pod postelí a začali jsme se učit tomu, čemu Afrika dokáže naučit. Naše pocity vůči lidem jsou teď jiné. Opravdu nám začalo záležet na těch bezejmenných, chudých a mnohdy nevzdělaných Afričanech. Dostali tváře a jména, osudy a rodiny, které se o ně se strachem starají a stali se reálnější než milovaní lidé doma. Zjišťujeme, že nám Afrika pomohla víc než my jí, nebudeme sice strůjci světového míru ani vynálezci léku na rakovinu a chudobní stále zůstanou bez prostředků a slunce bude déle svítit, i když my budeme žádat déšť, ale máme neskutečnou výsadu přiložit aspoň trochu ruku k dílu a milujeme to. To jsme my, dobrovolníci, lékaři a sestry z nemocnice Haydom uprostřed Tanzanie. Dostali jsme se sem, mnohdy bez zkušeností, s nadějemi a sny a ideály a tvrdá realita nás brzy posadila na ještě dětský zadek, ale to se změnilo. Tohle není hra, tohle není dovolená pro nachytání bronzu, tady jde o život! O životy!!

Dva pacienti, dva přátelé, dva příběhy...

Smrt jí nesluší, říká otec čtrnáctileté dívenky a pak si uvědomí, co řekl a klesá v kolenou. Když začal plakat, ostatní lidé v místnosti si také uvědomují, že už je to konec a ženy propuknou v hlasitý nářek. Nikdy předtím dívku nepotkaly, ale teď jsou jedna rodina, v žalu. I jejich příbuzní jsou těžce nemocní, co když to příště bude někdo z nich? Alex je veselý kluk, lékař co právě dokončil medicínu a přijel rozveselovat děti Afriky. Nosí každý den velké klaunské boty a pro své malé pacienty nafukuje rukavicové balónky a před vizitou hraje divadlo. Pro práci pak k botám přidá červený nos a s kytarou v rukou obchází celou nemocnici. Tady ho lidé milují, protože přináší smích tam, kde je ticho a starosti a v bolestných okamžicích kouzlí maličkým úsměvy. Ale dneska je smutným klaunem. Když přišel do práce, a začal vizitu nikdo nic netušil. Přišel na pokoj a otec ho tahal za rukáv k nemocné, sestra něco povídá, ale Alexander jde. Dívka je bledá, strnulá, bez dechu. Nevzdávají se lehce. Oživují, podávají léky, ale nic už nepomáhá. Nedá se nic udělat. „Smrt jí nesluší“, říká otec a náš  klaun přichází o úsměv. Odchází. Večer vzal kytaru a prosil, ať jsme s ním. Zapalujeme svíčku a dvě holky z Norska zpívají požehnání, mají hlasy andělů a ty se pak nesou nocí až k branám nemocnice, požehnání pro truchlící, pro ty, kteří měli štěstí a mohou se vrátit domů, a pro ty, kteří tvrdě pracují, aby těch šťastných bylo více a více. Zpívají pro Alexe, který dnes prožil jednu z nejtěžších chvil života. Ale pomáhá, že jsme spolu a že naše srdce přesto stále planou.

Netrvá to ani pár dní a je tady další drama, další příběh co si zaslouží, aby ho někdo vypravoval. Více bolesti a utpení, ale také naděje. Interní oddělení je nejstarší v téhle nemocnici, a je tam opravdu hromada práce. Doktorů je málo a sester jako šafránu. A když stálý lékař potřebuje odjet na dovolenou, všechna práce jde do rukou studentů medicíny, kteří se třesou, i když mají jen poslechnout bušení srdce. Ale to brzy skončí. Nutnost a píle je už druhý den obléká do bílého pláště plného odhodlání. Když nebudou pracovat oni a nevydolují z hlav své nejlepší znalosti, neudělá to nikdo. Cokoli je tady lepší nežli nic. A tak se pouštějí do boje. A bojují statečně. Ale když pak potkám Sabrinu u večeře, je na její tváři vidět vyčerpání. Jedna pacientka je na tom velmi zle. Ještě před několika hodinami sama došla na vyšetření a teď je na okraji. Na hranici kde se život pomalu ale jistě mění ve smrt. Nevnímá, oči doširoka otevřené, přetočené panenky, záchvaty bolesti, vysoká hořečka. Všichni jsou bezmocní. Nikdo nedokáže přijít na to, co se stalo, co je příčinou. Co můžeme? Co jen máme dělat!? Když jsme tam po večeři přišli, rodina byla velmi nešťastná, ale pokojná. Společně jsme se pak modlili. A bariéry padly..lékaři, sestry, rodina i spolupacienti, černí i bílí...modlitba je společným jazykem světa, a když se nese k Bohu je to jako by kameny ze srdcí padaly. Vyčerpaní a smutek zůstává, ale my víme, že jsme se snažili, víc už udělat nemůžeme...a máme jistotu, že Bůh se postará. On rozhodne. A až na tomto rozhraní si uvědomíte, že to tak bylo a je naprosto vždycky, Bůh má rozhodující slovo, ale až když jsme zcela bezmocní, odhodláme se mu to konečně přenechat.

Je druhý den ráno a my stále čekáme, zdravotní stav se nezhoršuje ani nelepší. A naše srdce planou.

Afrika je tvrdá, mnohdy utíráme slzy do špinavého trička a mluvíme o lepších zítřcích, trápíme se stejně jako lidé kdekoli na světě, nic není dokonalé, chyby, neposlušnost a selhání nás také honí jako lovečtí psi svou kořist, ale pak si sedneme s hrnkem kávy na zahradu a kolem je sametové ticho, neskutečný pokoj. Zavřeme oči, lehneme do trávy a na tváři se nám objeví úsměv. A my víme, že jakkoli tvrdý je boj, to, že nikdy nedostaneme chuť přestat bojovat je nejsilnější životní esence. Jsme plní života a trápení všedních dnů se ztrácí ve vzpomínkách na chvíle plnosti. A všechna srdce planou.

Takže až příště budu plakat, půjdu znovu ulehnout do trávy a budu doufat, že tentokrát je to naposledy.

ŽIVOTY

První

Byla hluboká noc. Měsíc v úplňku protahoval stíny všeho živého v krajině. Ticho, až moc ticho. Asi jako dnes. A právě za tohoto ticha porodila žena v jedné chudé vísce uprostřed buše syna. Sama. Nevydala ani hlásku, trpělivě čekala, až její dítě přijde na svět. Byla znavena skoro k smrti, věru nelehký porod, ale nebyl tam nikdo, kdo by jí pomohl. Chlapeček byl ale zdravý a jeho pláč na pár minut rozřízl temné ticho. Kdyby tak věděla, kdyby jen tušila, třeba by začala křičet a třeba by jí uslyšeli spící příbuzní a přátelé. Jenže nic netušila. Afrika je divoká, nikdy nevíš, co se skrývá v nejbližším křoví. A téhle noci měsíc odhalil hyenu plížící se za pachem krve. Oheň před chatrčí už sotva doutnal a řeřavé uhlíky nemohly šelmu zastavit. Pach byl příliš silný. V této chvíli šlo o život třem lidem. Tam v koutku, na špinavé rohoži, stočený do klubíčka spal šestiletý chlapec. Zrovna toho dne se mu podařilo ulovit ještěrku a teď sní o tom, že jednou bude silným lovcem.   Už se blíží...kdyby se někdo z mužů probudil, viděl by jí měsíčním světle velmi snadno...ale nikdo se nevzbudil. Útok byl rychlý, hyena hladová a matka zesláblá. Celou svou silou se snažila chránit právě narozeného, ale jediným silným trhnutím jí hyena synáčka vyrvala z náručí a okamžitě zabila. Přikrčená nad bezvládným tělíčkem dala matce pár minut, aby si uvědomila, že má ještě jednoho syna, vyděšeného v koutě s hrůzou v doširoka otevřených očích. Byly to sekundy, kdy žena přiskočila k dítěti a s křikem se snažila uniknout z domu. Ale to už šelma zaútočila znovu. Popadla ruku hošíka...v poslední chvíli mu život zachránil oštěp, který přiletěl ze tmy. Výkřiky a dětský pláč nakonec probudily několik mužů. Hyena byla mrtvá, ale to už nic nezměnilo. Vyčerpaná matka v mdlobách upadla do krví nasáklé hlíny vedle miminka. A starší z dětí...

Včera jsem byla na zajímavé operaci, byl to asi sedmiletý chlapec, který po útoku hyeny měl ošklivě poraněnou ruku. Kosti byly vyvrácené z kloubu a jakýkoli pohyb dlaně byl utrpením. Dnes se to pokusí napravit.

Po třech týdnech chlapec odchází z nemocnice, bude to chtít ještě trochu trpělivosti a cvičení, ale ruka zase bude v pořádku. Vracejí se s mámou domů. Žena děkuje za syna, ale když nám vypraví jejich příběh neubrání se skrývaným slzám....

Druhý a třetí

Jaké je to narodit se a nebýt milovaný? Kolik z vás to poznalo? Kolik lidí na téhle planetě se cítí prázdných, protože je rodiče nikdy nemilovali? Podle mého až příliš mnoho. Některé dny pracuji na CCU, je to školka pro děti, jejich matka zemřela po porodu. Pro příbuzné jsou tyto děti nečisté, nezaslouží si, aby se o ně staral někdo z nich, musejí počkat, až budou zase očištěné. Trvá to rok a pak se mohou vrátit domů. Většinou k otcům, kteří už dávno mají další ženu. Nechtěné, nemilované děti.

Jedna holčička je jedním slovem nádherná. Je nejstarší z dětí, o které se staráme a pokaždé, když nás vidí, celá se rozesměje. Loveness. Tak se jmenuje. Každý tady ji miluje, někdy si jí vezmeme k sobě a celé odpoledne se kutálí po naší podlaze a její žvatlání zní jako sladká hudba po celém domě. A tahle malá dívčina už má za sebou nedobrou minulost. Oba její rodiče byli alkoholici. Nezáleželo jim na ni, matka nikdy nepřestala pít a malá se narodila se doma, předčasně a velmi nemocná. Matka zemřela na vykrvácení. Otec jí pojmenoval Shida, to znamená Problém, vzal jí a bez mrknutí oka odložil v nemocnici Haydom. A tam jí jedna ze sester přejmenovala na Loveness. Můžu vám upřímně říct, že pokud mám těžký, smutný den, práce je vyčerpávající a nic se nedaří, pak mé kroky vždycky vedou za Loveness, jeden její úsměv změní smutek v radost. Opravdu. A já jen doufám, že se nikdy nedozví, že otec co jí nazval Problémem, stále pije a sestrám na CCU už tři měsíce lže o tom, jak si vezme dceru domu. Doufám, že se to nikdy nedozví. Málá, nevinná Loveness.

Minulý týden jsme na schodech před nemocnicí našli malý balíček. Dítě. Dívka. Neplakala. Jen co se jí ujala jedna ze sester, a začala jí chovat v náručí, usnula. Vrněla jako malé kotě. Všichni jsme byli zvědaví. Co se stalo? Jak se tady dostala? Jak se jmenuje? Nevíme! Nikdy jsme se to nedozvěděli. Je nádherná a opuštěná. Věru osud jako z nějaké pohádky, odložené dítě, snad se dostane do královských rukou, všechno končí šťastně.

Pojďme se před spaním na chvíli zamyslet a pomodlit za osud těchto dětí. Aby byl jako z pohádky. A nejen tady v Africe ale po celém světě. Kéž bychom jim všem mohli pomoct. Ale nemůžeme. Nikdo z lidí, ale já můžu alespoň vyprávět příběhy a doufat, že to co začalo špatně, v dobré se obrátí.

Čtvrtý

Já jsem nikdy nepoznala opravdové zoufalství. Ano, párkrát jsem byla zraněná, mnoho nocí jsem usínala v slzách, ale nakonec se všechno zase spravilo. Přijala jsem to, odpustila, viděla, že bylo nakonec lepší trpět chvíli, než celý zbytek života..ale nikdy mě neovládalo čiré zoufalství. Až když jsem potkala jí.

Bylo to právě včera. Mladá žena, skoro ještě dítě. V šátku na zádech spal kojenec a kolem ní se batolily tři další děti. Seděla na nároží a na malém grilu pražila kukuřici. Jednu jsme koupili a dali jsme se s ní do řeči. Děti byly celé rozdováděné a poskakovali kolem nás jako by měli v nohách pružinky. Žena se na mě podívala a špatnou angličtinou se zeptala: „ Chceš mé dítě? Vezmi si, které chceš. Já je nechci.“ Nežertovala. Žena, která seděla poblíž anglicky uměla docela dobře a když viděla rozpačité a udivené obličeje jala se vyprávět: „ Její rodiče byli chudí a tak jí doslova za pět ovcí prodali už v šestnáctém roku života prvnímu, kdo si řekl. Nebyl to dobrý muž, pil a nestaral se ani o ní ani o děti. A mnohokrát jí dokonce prodal kamarádům opilcům.  Každý rok přibude další potomek, „otec“ dostane sice nevelké ale přesto nějaké vládní peníze a okamžitě je sprostě prohýří. A mladé nešťastné ženě nezbývá než sedět na ulici a prodávat za almužnu praženou kukuřici. Podívejte se jí do očí a tam poznáte zoufalství. Ne, nechtěla jsem její děti, chci, aby ona, sama ještě dítě, byla bývala měla takové pohodlí a bezpečí jaké mám já pod ochrannými křídly mé rodiny a přátel. Ale to co si přeju a to co se děje, jsou mnohdy dvě rozdílné věci.

A tak nezbývá, než prosit a děkovat, děkovat a prosit a děkovat. Díky Bože!!

Stojí to za to!

 Z Arushi do Karatu byla jako ve zlém snu. Krajina, kterou milovala, míhala za zaprášeným oknem jako groteskní panoptikum. Nad stále ještě asfaltovou cestou se tetelil horký vzduch a měnil horizont v rozmlžený přízrak. Z kopců do údolí sestupovala skupina masajských mužů, nesli oštěpy a jejich ebenově lesklá kůže a barevné látky omotané kolem boků zapadaly tak dokonale do celkového obrazu jako by to bylo zrovna dnes, kdy se je Bůh rozhodl stvořit. A na vysokém kaktusovém stvolu vznešeně seděl orel. Auto zpomalilo a foťáky začaly cvakat. Jen jediný zůstal schovaný, její. Do hotelu ji donesl oddaný průvodce, ale pak už všichni museli pokračovat v cestě a tak osaměla. Jen několikrát v životě se cítila tak špatně. Vysoká horečka, celé tělo v ustavičné bolesti. Ani spánek, ani bdělost. A pak přišli oni a vzpomínky na ně. Ti, které tak dobře zná. Konejšivá ruka milující matky, veselý usměv v modrých očích té co se stala součástí rodiny, písnička, která byla někdy někde zpívána jen pro ni. Cítila bezpečí, naději, slyšela hlasy a všechny na ní mluvily. Ti které nechala doma, ti, kteří tam byli ať se smála a nebo ne, ti kteří stále čekají. Nebyla sama, nikdy. Bůh mi tam znovu připomněl, jak bohatá jsem, jak moc mi toho daroval ve VÁS i v mnohém jiném. A třebaže těch 48 hodin bylo jako bolestná věčnost, vždycky jsem věděla, že se mi doopravdy nic nestane. Ale přesto mě napadla jedna myšlenka...vlastně to byl jeden kamarád, který mi položil tuhle otázku: „ Stálo ti to vůbec za to?“ Nemusela jsem vůbec přemýšlet. Stálo!! Tyhle poslední týdny jsou jedny z nejzajímavějších, nejužitečnějších, nejpoučnějších a ano možná někdy i nejděsivějších v mém životě. Nikdy jsem se víc necítila součástí něčeho dobrého tak, jako tady. Nikdy jsem ještě neprožívala tolik smíšených i šílených emocí. Nikde jinde jsem se nemusela každý večer dívat pod nohy ze strachu před jedovatými hady a nikde jinde jsem nedokázala hodiny jen tak sedět na zahradě, dívat se do dálky a být úplně klidná a spokojená. Stojí mi to zato? Ano, ano, ANO!!

Propásla jsem jeden z nejhezčích národních parků světa, ale ani toho nelituju. Když už mi bylo opravdu hodně špatně, zavezl mě přítel k místnímu lékaři. Když jsme tam přijeli, přesto že jsem sotva stála na nohou, připadalo mi to jako vystřižené z časopisu. Malá nemocnice na úpatí hory, na protějším kopci masajská vesnice a v dálce troubení slonů a chichotání hyen. Postarší fousatý americký lékař mě zběžně vyšetřil a nacpal do mě všechny možné léky a hned potom se rozpovídal o tom, že mnoho let trvalo než on a jeho žena postavili tuhle nemocnici. Zasvětili tomu život. Teď mají práce nad hlavu a potřebovali by každou pomocnou ruku. Jsem nesmírně vděčná, že jsem ho mohla poznat, navázat kontakty a poznat další místo na zemi, kde je potřeba pomoci nevyvratitelná.

A tak i nemoc tady v Africe mi přinesla mnoho dobrého. Každý zdravý den je darem. A na slastní kůži jsem poznala jak i zdánlivě špatné semeno, muže nést i dobré ovoce.

Díky Bohu léky zabraly a za 24hodin už jsem stála na prahu nového zážitku. Z vysoké skály jsem pozorovali dech beroucí výhled do národního parku Lake Manyara. Slunce právě výchazelo, stáda zeber a antilop mířily ke břehům jezera, zahnat ranní žízeň a začít nový den, nový zápas o život. Do Afriky znovu přicházelo světlo a být toho svědkem zrovna na tomhle místě, to bylo...!!  

Wild life in Africa!!

Luxus uprostřed džungle

Jak já miluju cestování! Pokaždé se otevírají nové možnosti, pokaždé uvidíte něco nového, ochutnáte co jste nikdy nejedli, poznáte nové lidi. A tady to platí dvojnásob. Každá cesta není jen malým dobrodružstvím, ale stává se dobrodružstvím často životním. Jen je mi líto, že je toho tady tolik k objevování, protože s každým novým zážitkem mi připadá, že jsou ty starší vytlačovány. Chtěla bych mít paměť jako slon. Ano, i ty jsme na cestách potkaliJ.

Tohle dobrodružství začíná na místě, které už dobře znáte. Dongobesh. Další dva dny mezi dětmi byly jako balzám pro už trochu unavené a mírně nemocné bělošky. Když zpívají, hrají hry, učí se..nic nedělají jen tak napůl. Všechno dělají z celého srdce a celou svou silou. Nic není lepší, než když vás poznávají a hlasitě vás vítají už na příjezdové cestě, nebo když nejmenší z dětí tamního ředitele si přijde k vám do pokoje stěžovat, že on bonbón nedostal, a že to tedy musíme napravitJ! Tentokrát jsme se i samy vydaly do města a snažily se koupit čokoládu. Slovy v překladu  jako : „ Čokoláda..jídlo pro bílé..kde“ jsme se snažily vypátrat hnědou pochutinu. Všude z obchodů se však ozýval jen náš a hlavně jejich smích. Pak ale jedna milá černoška hnala se do svého obchodu a se šťastným úsměvem přinesla čokoládové keksy, které jsme s vděčností koupily. Ještě více se pak smál Martin, když nám vysvětloval, že oni nejen že čokoládu nevedou, ale dokonce ani nemají slovo ve svahilštině, které by vystihovalo naši  skoro „drogu“J) Co si počít v Africe bez tabulky čokolády?:))

Ještě za časné ranní tmy jsme pak dojely do Mbulu, měly krátkou snídani těžce nalezly díru v zemi místo záchodu a pak už hurá na několikahodinovou pouť do Arushi. Už v autě začalo být jedné z mých kamarádek špatně a jako správná Afričanka, pro úlevu použila okénko. Nikdo se ani nepozastavil a dále jsme se spokojeně kodrcali po hrbolatých pěšinách k cíli. Asi po dvou hodinách se ale stalo něco, co ve mně ještě teď vyvolává úsměv a pocit pohody. Lidičky!! ASFALT!! Po dvou měsících krkolomných cest necest, najeli jsme na asfaltovou cestu a připadalo nám, že letíme. Smály jsme se a radovaly jako malé holky. I kdyby se nastalo nic jiného, tohle byl vážně zážitek! Ale takovým momentům rozhodně nebyl konec. Na doporučení jednoho z přátel zakotvily jsme v Arushi do hotelu…nikdy mi žádný pokoj nepřipadal tak čistý a nádherný. Z naší první reakce se pokojka pěkně vyděsila, radostí jsme výskaly a Marit se okamžitě vrhla na postel a udělala pár kotrmelcůJ  Velká postel, čistý záchod a sprcha s teplou vodou a dokonce televize. Když nám pak v opravdové restauraci s ubrusy na stolech a sklenicemi na potí naservírovali kuře, které mělo na kostech šťavnaté a kousatelné maso, málem jsme upadly do slastného komatuJ Celý personál si z nás pak tropil legraci a užíval si naše nadšení. Brzy už jsme s recepční hrály karty a chovaly se jako doma. Raději už ani nezmiňuju zmrzlinový pohár později téhož dne a obchodní dům, kde měli i tvrdý sýr!

 Dva měsíce nejsou dlouhá doba, ale já si přidala, že už ani nejsem v Africe. Věci, které jsou doma tolik běžné mě nadšením nadzvedávaly několik centimetrů do vzduchu. Zamýšlíte se někdy nad tím jaké máte štěstí, když máte splachovací záchod, tekuté mýdlo nebo čokoládu kdy si vzpomenete? Já si tohle nikdy neuvědomovala..no teď už je tomu jinak, snad mi to vydrží hodně dlouho.

Po třech dnech přepychu, tedy aspoň z afrického hlediska vydaly jsme se dále….ale o tom až zase příštěJ.

Pět krát O...

O cestách…

Africké cesty jsou výjimečné…výjimečně na nějakou opravdovou cestu narazíte. Asfalt se vyskytuje pouze na několika málo místech a to hlavně ve velkých městech a věřte, že naše cesty, i když po zimě, jsou podle místních hladké jako sklo. Jinak je celá Tanzánie křižovaná udusanou hlínou, která se pod mnoha a mnoha koly změnila v jakousi „cestu“. Ta se ale po každém dešti mění v bahniště a auta pak v podivné lodě plující od kraje ke kraji a všichni cestující sepínají ruce ke společné modlitbě o bezpečné doplutí. Protože pokud už padla tma a vy zapadnete v bahně, pak je skoro jisté, že tu noc strávíte v autě.  Mnohokrát sedím ve starém autě, bez bezpečnostního pásu a výmoly na cestě mi způsobují nejednu bouli… najednou se cesta ztrácí a před námi je jen chodníček, plný balvanů a křovisek a já si říkám: „ Tohle nemůže dopadnout dobře“.  Vždy však auto i řidič dokážou takřka nemožné a my dojdeme cíle.

O dětech…

Všude kam jdeme, vybíhají z buše a chýší maličcí. Špinaví, ve starých hadrech. Hlasitě na nás pokřikují a smějí se z plna hrdla. Často bychom si přáli mít batoh plný hraček, ale nakonec uděláme pár fotek a oni jsou šťastní. Minule mě jeden malý klučík prosil o láhev, ve které jsem měla zbytek vody na pití. Dala jsem mu ji a on skákal kolem mě a vykřikoval něco místní řečí. Musela jsem se smát s ním. Kolik dětí u nás doma by bylo rádo za prázdnou plastovou láhev?

Nedávno jsme byli navštívit jednu užasnou ženu jménem Debora. Když se stala křesťankou, byla vypuzena z domu a žila na ulici. Teď se s Boží pomocí stará a čtyři vlastní děti a tři další sirotky. Měla jsem to štěstí jí poznat, mluvit s ní a vidět jak bídně a přesto hrdě a s radostí žije tahle rodina. Když jsem tam přijeli, jedna z dívenek byla nemocná. A tehdy se mi možná poprvé opravdu vyplatilo, že jsem tak trochu paranoidní hypochondr a chodící lékárna v jednou.  Nasypala jsem jim plnou hrst brufenu a paralenu a darovali jsem jim med, který jsme předtím koupili od náhodného pocestného. Když jsme jsem jí to podávala, zběžně jsem ji prohlídla a poradila co by měli dělat, dívenka mě objala a plakala a já musela taky. A tak hrst růžových tablet může přinést požehnání a úlevu…

Takové jsou děti Afriky…

O životě…

V porodnici tady vidím lecos. Dívenky, sotva odrostlé, vyděšené z prvního porodu, koušou se do rtů a zadržují výkřiky bolesti. Tady se rodí tiše. Nebo pak mladé ženy, asi v mém věku, zkušené šestinásobné matky, schované pod barevnou látkou čekající na okamžik, kdy další z dětí přijde na svět. Pokud je to kluk, znamená to pro rodinu štěstí. Pokaždé totiž, když se provdá dívka, patří do rodiny manžela, synové se pak starají o své matky. Vidím ale také ženy, které přišly příliš pozdě, dítě je mrtvé, už se nedá dělat nic než čekat, až začnou porodní bolesti a pak po hodinách bolesti, vyčerpané, nesou si domů uzlíček, který nikdy nezapláče. Smrt i život, nic se tady nemění. Nikdo nejásá, nikdo nepláče. Jsou klidné, tváře kamenné, zřídka vidím slzu schovanou v dlani nebo tvář zkřivenou bolestí. Africké ženy jsou silné. Musejí často ujít dlouhou cestu, než se dostanou do nemocnice. Jsou zvyklé na těžká břemena, těžkou práci, těžký život. Ale je to život, který žijí a žijí ho jak nejlépe umí. Když se smějí, jejich smích je nakažlivý a odhodlání v jejich očích je jako nakopnutí k dalšímu snažení. Tak tedy žijí, přivádějí na svět děti, které opatrují a milují doufajíc, že zítra zase budou mít co uvařit na ohni před chudobným domečkem. Doufají, že vyjde slunce a pak že přijde déšť. To jsou ženy, to je Afrika.

O jídle…

Naučili jsme se rozeznávat to, jak dlouho tady lidé jsou podle toho, jak jedí. První týden to jsou ti, kteří si dávají na ruce dezinfekci, a před jídlem hltají tablety na podporu trávení a „přirozeného“ prostředí ve střevech. Druhý týden pak většina tráví na nebo nad toaletní mísou a nejí vůbec nic. Třetí týden už je to přestává bavit a začínají objevovat krásy lokální kuchyně, ale pořád ještě se nepouštějí do dobrodružství, nejí nevyzkoušené a brouk v jídle je připraví o chuť k jídlu. No a pak přichází čtvrtý týden. První měsíc v Africe, utekl rychleji než dostihový kůň…naučíte se nedělat ze všeho vědu, brouka jen odcvrnknete a jíte s chutí dál a jste šťastní, když vám k ugali dají i sůl. Vzpomínám na všechny ty věci, které mám doma. Na pizzu a toasty, na nedělní obědy u mámy. Jak jsou skvělé! Ale tady jídlo dostává nový význam. Každá modlitba u plného stolu je jako výkřik: „Kéž bychom to mohli mít i zítra.“ Jídlo je tady radost. Je prosté a někdy tak trochu bez chuti, ale prázdný žaludek se tetelí radostí při pohledu na pečený banán, brambor nebo rýži. A hubené kuřátko, ze kterého je masa asi tolik jako z vrabce, se vám zdá jako nesmírná delikatesa. Chybí mi naše dobroty, ale ty Africké taky nejsou k zahození.

O mě…

Už několik týdnů žiju mezi nimi. Už několik týdnů jím jejich jídlo a nakupuju na místním trhu. Už několik okamžiků vnímám krásu a sílu téhle země. Lidé v nemocnici i ve vesnici a oblíbených obchodech znají mé jméno, hlasitě zdraví a pokřikují na mě. Když smlouváme o cenu manga nebo ananasu, je to jako bychom tady byli celý život. A stejně jsem to pořád já. Smutná, když mi nefunguje internet, rozzlobená, když se mi pokazí nějaká elektronika, nadšená z nové sukně za 3 koruny, jen proto, že miluju nakupování. To jsem já. Rozmazlené dítě v buši, mezi lidmi, kteří toho ví o životě mnohem více než většina z nás. Oni ví jak přežít  v těch nejhorších podmínkách, oni se umí radovat, oni ví, co je v životě důležité. „Bože, kéž bych to také poznala!“

Vítejte...

Ajeje, už zase po mě chtějí abych vstávala skoro za tmy.To není nic pro mě, dvanáct hodin spánku je pro lenivce jako jsem já ideální délkaJ Nakonec se mi ale podařilo vylézt z pelechu se vší parádou a pár kapek ledové vody dokonalo dílo probuzení. A ještě lépe pak zapůsobila vonící káva, silný čaj a horké čapati u pastora Zaka. Mnoho lidí by taková snídaně nenadchla, ale když vám někdo dá všechno co má, přidá dobrou náladu a zpěv, pak se vám to vždycky bude zdát jako hostina s velkým H. Celou dobu v Dongobeshi jsme se cítily jako královny. Před jídlem nám umývali ruce, servírovali to nejlepší, co mohli jako třeba pečené brambory s ryží a banánem a dokonce nám jedna dívka z Martinova domu míchala čas, aby se cukr pořádně rozpustil. Myslely jsme, že se tak chovají pouze proto, že jsem bílé, ale brzy jsme pochopily, že je to prostě v nich. Se stejnou úctou přistupovali ke všem hostům a vládla tam tak radostná atmosféra, že nám pranic nevadilo, že se myjeme v lavoru a záchod splachujeme třikrát použitou vodou, až už je to nezbytně nutnéJ

S plnými žaludky a po modlitbě čekaly na nás děti ulice. Tyto děti jsou většinou siroty, nebo trpí tím, že jsou rodiče opilci, kteří je nejsou schopni uživit. A tihle maličcí se pak celé dny protloukají ulicemi, křižují pole, a spí v tmavých koutech. Snaží se najít nějaké jídlo, staré vyhozené tričko, nebo ruku, která pohladí. Čtyři z těchto dětí byly celé dopoledne s námi. Nepustili se nás ani na okamžik, byly tiché, plaché a nejprve se pohlazení bály, ale jakmile zjistily, že naše ruce neublíží, odměňovaly každý chlácholící dotek úsměvem. Bylo náročné chodit od domu k domu, od chatrče k chatrči, od ulice k ulici a všude vidět potřebu a bídu. Ale matka sedmi dětí, vařící na ohni kaši, zpívající radostnou písničku o Boží dobrotě, jedno jediné darované mango a následné ulepené pusinky, muži, pracující mnoho hodin denně a zdravící nás s dálky radostným voláním, to všechno nutí cítit mnohem víc než lítost a vděčnost za to jak dobře se máme. Nutí to k širokému úsměvu celý Boží den, nutí to víc milovat a víc přemýšlet a víc žít. Nevím, zda jsem kdy jindy pociťovala tolik protichůdných věcí, ale právě tyhle pocity činí Afriku Afrikou. Buď ji milujete, nebo nenávidíte.

Byly jsme pozvány do mnoha domácností, mnoho lidí žije na hranici přežití a právě tihle nás vítali s největším nadšením. Pro mě bylo největším překvapením, že jsme neslyšely žádné prosby o pomoc a peníze. Jen jedna jediná, vyřčená šeptem, se sklopenýma očima. Byla to rodina s mnoha dětmi a matka prosila, zda bychom jim nemohly finančně pomoci postavit nový dům. Zeptala jsem se kolik stojí postavení hezkého cihlového domečku a když odpověď byla dva miliony shillingů, kousla jsem se do rtů. Vzpomněla si jak mi před dvěma dny kamarád popisoval že za safari zaplatil milion shillingu. A tak si to postavme na váhu. Na jedné ruce dvě návštěvy národního parku a na druhé nový dům pro mnohačlennou rodinu. Matka je slepá, stará se o sedm dětí a jedno z nich už je adoptováno díky našemu projektu. Ale zbytek rodiny žije v horách ve velké bídě. Chtěla by aby všechny její děti mohly dokončit školu, chtěla by, aby měli více než dvě místnosti (jednu pro zvířata a druhou pro lidi), kde je tma jako v pytli celý den. Přišli o tátu a nevidomá máma se snaží ze všech sil je uživit, ale půda nerodí a tolik potřebného deště je většinou málo. Seděla jsem na malé stoličce a nemohla se ubránit obdivu. Ve tmě plakalo dítě a ona ho přinesla a dala mi ho do náručí, zabalené v pestré látce si chvíli hrálo s pramínky mých vlasů a pak zase spokojeně usnulo. Neuvěřitelné podmínky pro život. A přesto se ozývá z venku pískot a smích dětí, které zrovna ženou dobytek do kopců. Dívky zpívají, když přinášejí vodu a celá příroda kolem zpívá s nimi.

Nejsilnějším zážitkem pro mě však bylo, když jsme s několika podporovanými dětmi navštívili jejich původní domovy. Je neuvěřitelné, jak moc jsme dokázali změnit přítomnost i budoucnost těchto dětí. Místo špinavé země spí na postelích, místo roztrhaných hadrů nosí sice obnošené, ale čisté a celistvé oblečení, a každý den s kamarády dovádí na školním hřišti místo pasení krav a ovcí. Jak snadné je tady vidět Boží milosrdenství a vidět co všechno mám já, aniž bych si to zasloužila. Jak propastný je rozdíl mezi mnou a lidmi tady?! Tuhle noc se mi neusínalo dobře, v křiku noční zvěřiny jsem se mohla jen modlit…Bože, děláš velké věci, prosím tě, neustávej v milosrdenství a připrav ještě mnoho dobrodiní pro Dongobesh, Tanzanii, Afriku, Evropu i celý svět! 

Ijumaa

Byla tma jako v pytli. Před branou nemocnice se začínali se skřehotáním probouzet kohouti a před několika domy začínaly planout ohně a ozařovat obličeje pracovitých matek připravujících první jídlo dne. Čekaly jsme asi jen půl hodiny, než přijelo auto. No jistě, opět se pokusili překonat rekord v „nacpěte do auta co nejvíce lidí“. Tentokrát jsem napočítala čtrnáct. Celou cestu jsme pak my cestující soutěžili v„zaber co nejméně prostoru“ a „kdo vydrží nedýchat, vyhraje“.:) Tyto hry jsou nezbytnou součástí každého afrického putování a kromě hlasitého zpěvu vítanou zábavou při mezipřistáních v bahně či příkopuJ. Chvíli jsem klimbala nebezpečně blízko opěradla přede mnou, ale pak jsem to vzdala a má hlava klesla na rameno muže namáčknutého vedle mě.  Díry v „cestě“ mě avšak brzy probudili a já se s omluvným úsměvem obrátila k oknu. Právě v čas na to sledovat zrození. Nový den byl blízko, nebe na obzoru se barvilo do růžova a noční ptáci předávali směnu těm, kteří zpívají jen ve dne. Brzy se objevil kousek zářícího slunce jako by ono samo chtělo nejprve zjistit, zda-li  je už čas přijít na svět. Pak už jen pár okamžiků dělilo svítání od plného dne. Nám, kteří na to nejsme zvyklí, se tajil dech a tajně jsme doufali, že se nám silou vůle podaří zastavit čas aspoň na kratičký okamžik. Brzo ale bylo slunce na obloze a my v cíli naší cesty.

Dongobesh. Už je to podruhé co jsem se vydala do téhle malé vesnice. V centru najdete pár obchůdku se zbožím všeho druhu, tři stánky s ovocem a spoustu lidí, kteří na přítomnost muzungů nejsou zvyklí. Po chvilce bloudění nás našel Martin. Je to ředitel místní školy a jeden z lidí, kteří si získali můj velký obdiv. Je neuvěřitelně oddaný své práci a dětem, o které se stará. Kdyby záleželo na něm, každé dítě v Africe by mohlo chodit do školy a získat tak naději na lepší budoucnost. A když Martin káže v kostele je to kromě pastora Zaka nejplamennější řečník, a vůbec nevadí, že nerozumím ani slovu. Když nás pak Martin ubytoval, byl před námi první den velmi neuvěřitelného, nádherného a zároveň náročného víkendu.

Pátek byl celý o dětech. Nejprve byly hodně plaché, asi se bály těch divných bílých holek, ale jakmile zjistili, že „my RAFIKI“ tak jsme zažívali nekonečné doteky špinavých dětských ručiček. Každý chtěl aspoň na chvíli držet moji ruku, šáhnout si na vlasy nebo dostat pusinkuJ Vy, kteří milujete děti stejně jako my tři, víte, že jsem se cítily jako v nebi. Po přivítáni jsme se mohly podívat do několika hodin. Tyhle děti jsou neuvěřitelně ukázněné, sedí tiše a hlasitě odpovídají na každou položenou otázku. Žádné vykřikování, žádné přerušování učitele, jen hromadné zřetelné odpovědi. Celé vyučování je v angličtině, takže už velmi malé děti celkem slušně rozumí cizí řeči. Všichni sedí v malých dřevěných lavicích, mají obyčejný linkovaný sešit a každý vlastní jednu tužku, kterou střeží jako poklad. Chtějí se učit, chtějí vědět víc, chtějí mít jiný život. Ale jakmile zazvonil zvonek, rychle vyskočí a utíkají na nedaleké hřiště. Volají při tom: „ We are running, we are running…“ No a my běžíme s nimi. Hrajeme na kočku a myš, na lvy a antilopy, na honěnou. Za chvíli jsem téměř mrtvá, ale dětičky jsou k nezastavení a tak s nadějí očekávám zazvonění kravského zvonce, který značí, že je čas k obědu. Ufff zvoní, pro děti je nachystaná obyčejná kaše, pro nás rýže, něco jako maso, omáčka a jako dezert půl banánu. Je to úžasná krmě pro hladový žaludek. Sice nás trošku hryže svědomí, že máme takový přepych, ale brzy se přidají i učitelé a Martin s rodinou a všichni se olizujeme až za ušima.

Po obědě jsme se rozhodli napsat s dětmi dopisy, pro ty, kteří je „adoptovali“ a podporují tak jejich život a vzdělání. Když jsem vkročila do třídy, která byla úplně plná dětí, které díky projektu Děti Afriky mohou chodit do školy, žít v hezké ubytovně a dobře jíst, tak se mi chce plakat. Začalo to jako návrh, jak bychom mohli pomoct dětem v Dongobeshi a teď je taky plná škola dětí, kteří díky vám mají novou naději. Pomáháme dětem psát a těm co to neumí, těm podáváme pastelky, aby něco nakreslily. Po krátké bitce o pár barevných tužek se dávají se zaujetím do práce. Zavládlo ticho, pracují pilně a brzy se stůl začíná plnit dopisy pro vás moji milí. Jejich úsměvy, jejich obrázky a slova, i když špatně napsaná jsou důkazem velké Boží lásky. Díky němu jsou tady i tam u nás lidé, kterým není jedno, že děti hladoví, že nemůžou jít do školy, že žijí v domovech, kde já bych nepřežila jedinou noc. A právě o téhle kruté realitě jsem se měla brzo přesvědčit. Na vlastní oči vidět odkud děti pocházejí, jak žily a jak stále žije mnoho jejich sourozenců a kamarádů. Vydaly jsme se do srdce Afriky, do buše, do vesniček a vísek, tam kde lidé prožívají bídu, kterou si mnoho z vás ani neumí představit. Já už umím, ale stejně nechápu, jak dokážou přežít.

Ale to už je příběh druhý, tento končím slovy díků za vaše peníze a modlitby, za děti, které máte rádi a rozhodli jste se je mít za vlastní a měníte okamžiky jejich života. Chvála Bohu, že jsou místa jako Dongobesh a lidi, kteří milují děti. Vždyť děti jsou budoucnost a to nejen v Africe!  

Pod nebem

Pod Africkým nebem se každý den i noc odehraje tolik věcí, tolik příběhů, které kromě Boha nikdo nespatří, je tolik lidí co by si zasloužili, aby o nich někde někdo napsal, aby se svět dozvěděl že žijí a jak žijí. Já neznám všechno, ale vím aspoň něco. To co jsem sama prožila.

Už je to skoro měsíc co tady žiju a některé dny se mi zdá, že je to už půl života a jindy mi zase připadá, že včerejšek byl den, kdy jsem poprvé vstoupila na půdu Tanzánie. Nemůžu napsat o všem co se tady děje, to by bylo opravdu dlouhé vyprávění, ale můžu vám ukázat aspoň střípky…

Jak jsme měli táborák…

„Hele, musíš večer přijít, zítra odjíždím a chci se s vámi rozloučit. Určitě příjď!“  Jeden z mých nových přátel nedávno odjel a my jsme se s ním loučili tím, že jsme udělali táborák a jako „praví“ Afričané! Načali jsme tubu Pringles a zapíjeli to láhvemi sody. Málokdo si doma u ohýnku uvědomí, jaký to je dar moci večer posedět s přáteli a pozorovat neuvěřitelné množství hvězd. Nikdy v životě jsem tolik hvězd neviděla. Celé nebe září. Možná je to proto, že pro mnoho lidí tady jsou hvězdy jediným nočním světlem. V dohasínající záři ohně vidíte tváře lidí, kteří se rychle stali novými kamarády a posloucháte vytí divokých psu a hyen štěkajících za humny. Africká noc je hlasitá, strašidelná  a nebezpečná…nádherná.

Jak jsme pálili věci…

Marit a já jsme dneska měly divný úkol, uklidit jeden z domů tak aby byl obyvatelný. Doposud sloužil jako jakési podivné skladiště. Byla to práce skoro na celou sobotu,ale moc nám to nevadilo, tam kde se člověk cítí potřebný, tam je mu dobře. Byl to ale urputný souboj. My versus bordel. Byly jsme až po lokty zahrabané v harampádí a mnohdy jsme musely hodně přemlouvat jedna druhou, abychom to dodělaly. Švábi byli všude! Brrr! Ale nakonec z toho všeho nepořádku vznikla hranice, na které jsme upálili všechno, co bylo třeba zlikvidovat. Bylo tam mnoho oblečení,a až když jsme se podívali do kapes, zjistili jsme, že to jsou věci těch, kteří už nikdy neopustí živí bránu nemocnice. Byl to neskutečný pocit vyhazovat oblečení mrtvých, malé botičky, panenku, zbytek balíčku cigaret, dopis. Ale i taková práce se tady musí dělat. Né vždycky je tady  veselo.

Jak jsem se učila šít…

Nejlepší je začít na matraci. To vezmete kousek matrace, a říznete. A pak šijete, trénujete, a znovu a znovu. Pak přijde řezník a nabízí maso, no jistě, na večeři, ale ještě před tím, vezmete sekáček a seknete a pak už jen šijete, a šijete. Teď už jen čekám na příležitost vyzkoušet to v nemocnici. Dneska bylo hodně rušno, ale všechny, které jsem rodila byly bez rány..což je dobré kvůli HIV i kvůli hojení..ale já přece musím šít a šítJ)

Jak jsme nešly na návštěvu…

Chcete vědět, jak to chodí v Africe? Asi takhle. Byla neděle odpoledne a my se chystaly na velkou návštěvu. Jeden z mých přátel tady z nemocnice má doma“ plazmovou“  televizi, a tak nás celý hrdý pozval na kávu a film k němu domů. Dost jsme se těšily, protože cokoli nového je vítané a jít k někomu domů je většinou parádní zážitek. Když jsme dorazily do města měly jsme mu zavolat aby nám popsal cestu, ale jeho telefon záhadně vypověděl službu a tak nám nezbylo než se vyptávat. Je šílené ptát se na cestu, když znáte pouze slovo kde a jméno dotyčného. Nicméně nikdy jsem se nesetkala s takovou ochotou jako tady. Hned druhá osoba, kterou jsme oslovili nás dovedla k cíliJ Byla to stará paní, kterou jsme zdvořile pozdravili a pak položily otázku: „ Kde, Clement?“ A ona spustila asi 5 minutovou litanii z čehož jsme pochytily asi tohle: „ Clement…..kde…dobře….jdeme.“ A tak jsme šli. Stařenka úplně otočila směr své chůze a vydala se spolu s námi hledat Clementův dům. Cestou jsme potkali asi dvacet lidí, a všech se zeptala na cestu. Za chvíli celá vesnice věděla, že tři potrhlé bílé holky hledají Clementa. Zástup chichotajících se dětí narůstal a my jsme se nemohly ubránit dojmu, že budíme „trochu“ pozornost. Nakonec jsme dům našly a postupem času se rozplynul i dav co nás následoval. Už jen stačilo zaklepat na dveře a návštěva může začít….ale ať jsme klepaly sebevíc, dveře zůstávaly zavřené. „Počkáme, tohle je přece Afrika, čas běží jinak“, říkaly jsme si. A tak jsme se po dvou hodinách marného čekání, snědených sušenkách a vypitých coca-colách vrátily tak akorát včas na večeři.

Jak byl jeden nemocný…

Jednoho z nás včera odnesli do nemocnice. Poranil se na noze a dostal prudkou infekci. Leží teď na intenzivce a my se snažíme nahradit mu rodinu. Nosíme jídlo, pomáháme měnit povlečení a na střídačku zabíjíme nepřátelské šváby. Jsme prostě jedna velká rodina. Jinak to ani nejde, pokud tady nemáš v nemocnici příbuzné, nikdo ti nedá najíst, nikdo tě nepřevlíkne, nikdo tě neumyje. Tady je prostě rodina nadevše. A tak každý den, když sedáme k jídlu, mluvíme o těch, které máme doma a vyprávíme si příběhy a rodičích, láskách, přátelích a známých. O všech, kterých si teď budeme vážit snad ještě víc!

 Pod Africkým nebem se každý den i noc odehraje tolik věcí, tolik příběhů, které kromě Boha nikdo nespatří, je tolik lidí co by si zasloužili, aby o nich někde někdo napsal, aby se svět dozvěděl žijí a jak žijí. Já neznám všechny věci co se tady dějí, ale vím aspoň o několika, o těch co jsem sama prožila…. 

Jeden den Haydom

Jakýkoli  den tady v Haydom se může z klidného lenivého, v okamžení stát malým dobrodružstvím. Když nad tím přemýšlím, každý den, je dobrodružstvím. Pro ty, kteří v hustém procesí procházejí branou nemocnice je to dobrodružství mnohdy životní. Přežiju, nebo už nikdy neuvidím své děti? Pro lékaře a sestry se každá operace, každá rána a každé nově zrozené dítě stává dobrodružným, a pro nás, kteří tady jsme jen „na chvíli“ jsou to dobrodružství, která si přejeme vyprávět jednou svým dětem a vnukům. Možná někde v klidu u krbu s hrnkem teplého kakaa, za oknem zasněžená krajina. Tak se posaďte a poslouchejte.

Slunce vyšlo brzy. Tak rychle, jako by ho někdo na oblohu prostě hodil. Noc byla hodně hlasitá a tak jsem usínala až s prvními paprsky. Netrvalo dlouho a  nadobro jsem musela z postele, protože tomu, kdo se opozdí,  už snídani nedají a začít den Africe bez snídaně, to vám opravdu nedoporučuji. Po pár banánech a hrnku kafe, každý spěchá za tím svým. Bíle pláště rychle odplují tam, kde se zachraňují životy, ti, kteří pracují v kanceláři si vezmou zásobu kávy a jdou za papírovou robotou a jiní zase spěchají dohlížet na jeden ze stavebních projektů, který tady právě probíhá. Já pak, odcházím mezi statečné rodičky a novorozence, kteří právě opustili bezpečí a vykročili do života v Tanzánii.

Na oddělení je dneska docela klid. Máme asi osm žen, které to dneska čeká. Porodní asistentky i studenti se hemží všude kolem a dělají rutinní dřinu. I já se snažím přiložit ruku k dílu a tak je brzy vše připraveno pro pány doktoryJ A pak už jen čekáme, kontrolujeme, pozorujeme, učíme se. Někdy mi dělá velký problém soustředit se na ženu, více než na švába, co běhá na zdi za její hlavou, ale dílo se nakonec podaří, i když s menšími komplikacemi. Přivedli jsme na svět dalšího maličkého. Asi nikdo nemá takovou radost jako já. Tady je to prostě jen narození, součást běžného života, jako všechno co se tady děje. Dítě okamžitě končí v náručí čekající babičky a ta ho balí do barevných látek a  v mžiku schovává pod své katanga (domorodý oděv).

Na obědě je hodně veselo, každý bílý je rád, protože máme palačinky! Jsou výborné a břicha za chvíli nacpaná k prasknutí. Po obědě jsem se rozhodla pro práci v C.C.U. to je oddělení, kde se starají o děti, které přišly o matku při porodu. Místní věří, že přijít do styku s mrtvým člověkem tě činí nečistým, a rok se s tebou nesmí nikdo stýkat. A tak tady zůstávají sirotci tak dlouho, dokud se rodiny neodhodlají  vzít je domů. Asi hodinu a půl třídíme prádlo a oblečení pro děti. Někdy mě až píchne u srdce, když vidím špinavé, zaprané věci, které tyto děti nosí, protože jsou používané stále dokola a vzpomínám na všechny ty krásné výbavičky našich maminek. Jenže tyhle děti jsou vlastně velmi požehnaní, že se narodily tady. Kdekoli jinde by je nejspíš pohodili do buše jako znečištěné, u nás mají dobrou stravu i péči, co na tom sejde, že nemají roztomilé botičky Adidas?

Když je práce hotová a děti v postýlkách, je čas pro dívčí jízdu městem. Už umíme říct pár slov svahilsky a tak se cítíme skoro jako místní. Číslice a tím pádem smlouváni na trhu nás hodně baví a tak se do toho s elánem pouštíme. Děláme chyby a často se nám smějí, ale většinou nakonec dostaneme co chcemeJ . Dneska jsme si koupily snubní prsteny, protože jsme zjistily, že  je to jediná zaručená obrana  proti všem dotěrným kluků, kterých je kolem nás vždycky několik. Po tak náročném nakupování jdeme do místní „krčmy“..podávají tam čerstvé „hranolky“, kaši ugali, fazole, a výbornou pikantní omáčku. Nějaká ta muška se dá v jídle přehlédnout, když jste hladoví, jako jsme byly my. Je to neskutečný pocit sedět v africké boudě, jíst „naštěstí“ umytýma rukama a klábosit o tom co kdo za ten den prožil.

Vracíme se už po tmě, v domě pro hosty se ozývá smích a my se těšíme do postele, ale pak se na cestičce něco zalesklo. Ve světle měsíce a několika rozzářených oken nedalekého domu jsme uviděly hada. Nebyl velký a zůstává v klidu ležet u kraje trávy, a tak se po počátečním úleku se smíchem dereme  pro kamarády, aby se také podívali. Ale jakmile ho jeden z nich uvidí, křikne ať zůstaneme v klidu a běží pro velký balvan opodál. Až třetí rána byla smrtelná. Nebyl velký, ale byl nebezpečný. Naštěstí jsme se pořád držely v bezpečné vzdálenosti a viděly ho včas. Ano, i dnes na nás Bůh dával dobrý pozor.

Jak jsem řekla, každý den tady je dobrodružstvím. Ale já naštěstí vím, kdo na ty mé „dobrodružství“ dohlíží. A tak jdu spát s modlitbou o svou rodinu, přátele o klidný spánek a každý nový den tady v Haydom.

Mtoto

Ležela na úzké posteli ještě s jednou ženou, přikrytá barevnou látkou a spala. Když jsem jí přišla změřit teplotu a tlak, jen něco málo zavrněla a přikryla si obličej. Nechala jsem jí spát a šla dál.

 Moje kamarádka Selia, která je tady jako medička na krátké stáži, ještě nepřišla udělat vizitu a tak postupně obcházím všech jedenáct lůžek, to znamená dvaadvacet pacientek a měřím základní vitální funkce a poté více či méně úspěšně i ozvy srdečního tepu dítěte. Sem tam do dveří nakoukne nějaká sestra, sem tam výzkumný pracovník, jindy zase student zdravotní školy. Všichni na sebe pokřikují svahilsky a já se cítím jak Alenka v divotvorné Africe. Vládne tady prvotřídní zmatek, nebo to možná jen mě tak připadá. Od lůžka k lůžku, od pacientky k pacientce, od ženy k ženě. „Habari, muzuri, salama…“ Navzájem se zdravíme a ani se moc nerozpakujeme hledět jedna na druhou…vždyť jsme každá tak jiná...a nebo jsme vlastně úplně stejné? I ony milují své rodiny, i ony mají přátele, starosti a sny. Přesto, když je vidím, na staré nemocniční posteli, jíst kaši ugali a odhánět neodbytné mouchy, cítím stud. Za to všechno co já mám, a nebo budu mít hned jak se vrátím domů, a ony nikdy nebudou. A nejhorší na tom je, že tyhle ženy umí žít spokojeně i bez toho co nemají a já mnohdy nejsem spokojená ani s tím vším přepychem, kterým jsem doslova pohlcena.  

Vracím se k ní, má kůži jako z ebenového dřeva, je zvláštní. Krásná. Ale oči má smutné, zastřené. Je v pokročilém měsíci těhotenství. Vdaná a má šestnáct let. Když přichází lékařka šeptem mi říká, abych ji vyšetřila. Pohmatem zkoumám jak dítě leží, kde můžu poslechnout srdeční ozvy. Ale něco není jak má být. Mladá doktorka se ke mně opět nakloní a ptá se, jestli jsem nahmatala polohu dítěte. Kroutím hlavou a ona dodává: „Ano, protože není žádné dítě.“ Tahle mladá žena, dívka, je vdaná dva roky a tak moc její muž touží po dítěti, že pod tlakem si sama přivodila psychické těhotenství. Nikdo by neřekl, že nenosí potomka. Bříško krásně klenuté, všechno tak jak u ostatních žen, jen jedno chybí. Život. Jak to, že na světě žijí šestnáctileté dívky, které touží se zavděčit muži tak moc, že jim jejich tělo začne lhát. Už je tady podruhé za dva roky se stejným problémem. Pokaždé se všemi známkami těhotenství, ale nikdy to není reálné.

„Bože“, říkám šeptem, „Dej té ženě dítě, aby nemusela žít v hanbě, v ústraní, ve vyhnanství.“ Všechno je možné. Kdo ví, jaký bude její život.

Takové bylo dnešní ráno na porodním oddělení Haydom Lutheran Hospital v Tanzánii. A jaké bylo to vaše?

Dongobesh

Toho rána byl zpěv ptáků hlasitější než obvykle. Vstávala jsem za úsvitu a tak jsem ho mohla ze svého okna pozorovat se zatajeným dechem. Nad plání v údolí se povalovaly zbytky noční mlhy a orosené listy stromů budou brzy vysušeny vycházejícím sluncem. Z pod blízkého keře vyběhl hubený pes a zmizel na rohem domu.  Musela jsem hodně spěcha,t abych byla se stihla přichystat před tím, než přijedou mí přátelé, kteří mě vezmou do nedalekého Dongobeshe, na vlastní oči vidět, jak působí podpora, kterou posílají štědří lidé z České republiky.  Asi o hodinu a půl později dorazili s širokým úsměvem a slovy: „ To víš, tohle je Afrika!“ Začínám si zvykat. Netrpělivý člověk, zde věru zažívá muka. Mě ale hodinka a půl navíc pranic nevadí, aspoň jsem si ještě zdřímla. Ranní ptáče ze mě asi nikdy nebude.  Pak už to ale dlouho netrvalo a po hrbolaté africké cestě jsme se rozjeli objevovat neviděné. Za necelou hodinku jsme byli na místě. Dongobesh je malé městečko v údolí. Zastavili jsem na kopci, kde má škola pole, pro pěstování kukuřice a slunečnic, aby mohlo být lépe postaráno o děti. Vyšplhala jsem na veliký kámen a podívala se do dálky. Na jedné straně byla skalnatá úpatí, na další čerstvě zoraná pole a na další zase městečko, které čekalo, až ho navštívím. Byl to jeden z pohledů, které se nikdy nezapomínají.

Byla to pro mě čest tam být. Na místě, kde je vybudovaná křesťanská škola a školka. Tam kde děti, které by se nebýt vás nikdy nedostaly do školy, můžou přijít každý den a naučit se něco nového. Získat hodnoty a vzdělání, které jim pomůže k lepšímu životu. Ředitel školy, usměvavý Martin Tanga, mi řekl: „ Dej dítěti vzdělání a dáš mu dar k nezaplacení! Je to obrovský zázrak, že už tolik dětí našlo adoptivní rodinu a můžou se učit. Tyhle děti jsou vděčné, když můžou přijít do školy.“   Viděla jsem, co všechno už bylo uděláno..krásné prostorné třídy, s okny a velkou tabulí, probíhající stavbu záchodů, snahu o zprovoznění elektrifikace v ubytovně dětí. A zároveň jsem přitom viděla potřebu k dalším a dalším úpravám a přístavbám a hodně velké otevřené pole působnosti k pomoci ať už materiální, nebo fyzické.

Tohle místo je jedinečné, tihle lidé jsou jedineční. Nikde jsem se necítila více vítaná. Všechny dveře byly otevřené, „karibu“ znělo ze všech stra. Před jídlem nám umývali ruce a dali nám to nejlepší, co měli. A co na tom záleží, že to bylo jen těžko kousatelné, co na tom záleží, že podlaha nebyla jako zrcadlo a že záchod byla smrdutá díra? Mě na tom teda nezáleželo! Laskavé srdce je cennější než veškerý pokrok a luxus, kterého se nám dostává doma. Vím, že si to mnozí uvědomujeme, ale něco jiného je o tom mluvit a něco jiného je to zažít. Ten pocit, když vás hostí lidé, kterým se ani nezdá o jídlech, které jsou u nás tam běžná jako vzduch k dýchání. Otevírá to úplně nové pocity, které jste ani netušili, že máte a nebo jste zapomněli, že něco takového vůbec můžete cítit. Pokora, vděčnost, radost. Přistihla jsem se, že se nemůžu přestat usmívat. Byla to čistá radost, být s nimi, jíst s nimi, mluvit s nimi.

Třešničkou na dortu byla radost dětí, ze všech těch hraček, které jsem jim přinesla. Žijí tak skromně. Mají postel a malý pokojík, který sdílí dvě až čtyři dětičky, mají co jíst a to hlavně díky vám, kteří je podporujete. Mají čisté, i když staré a otrhané oblečení a teď už si mají i s čím hrát. Když jsem otevřela kufr, byly prvně hodně stydlivé, ale potom se začaly strkat a jásat nad ukořistěnou hračkou. Každé z dětí mi přišlo poděkovat. Každé mělo úsměv od ucha k uchu. Mnozí ten den dostali svojí první opravdovou hračku.

Tyhle děti už vědí jaké to je nic nemít a pak něco dostat. Vzdělání, střechu nad hlavou, starostlivou péči, jídlo, hračky. Všechny děti zpívají o Bohu, každé z nich se umí pomodlit a poděkovat. Každé z nich ví, jaký to je zázrak a dar. A co my? Víme jaké to je, děkovat Bohu za každý den prožitý v suchu s plným žaludkem? Vzpomeňme si na to, až se probudíme a ucítíme čerstvě pomletou kávu, nebo když budeme usínat ve vyhřáté posteli. Vzpomeňme si na to, že práce ještě není zdaleka u konce.

Mvua

Prší několik dní. Ze svého okna mám skrze větve stromů výhled do rozlehlého údolí a tam, kde před pár dny byly jen kaluže, jsou  teď jezera. Cesty doslova tečou a všichni bílí sedí s více či méně otrávenými výrazy doma u oken a přejí si, aby to už konečně přestalo. Přece nezaplatili tolik proto, aby seděli na zadku a čekali, až přestane pršet. Některým zase vadí, že neschne prádlo, a že pověšením do na šňůru jen docílili toho, že je vypráno několikrát za den. A jiní zase s pokřiveným úsměvem obhlížejí boty celé od červeného bláta a kalhoty, které jsou až ke kolenům poznamenané prostou cestou do práce. Ale jsou tady i takoví, kteří tady žijí už delší dobu a Tanzanii si zamilovali natolik, že se stala jejich domovem. Ti vesele obhlížejí úrodu na zahradě a odpoledne jdou s přáteli hrát fotbal a nic jim nevadí, že přijdou od hlavy až k patě pokrytí vrstvou špíny.

A právě tihle lidé mají můj obdiv. Zjistili totiž, co déšť znamená pro Afriku. Nesnaží se nachytat opálení nebo vyhřát zmrzlé evropské kosti. Vědí, že každý domorodec, který ráno vstává a slyší bušení deště do plechové, dřevěné nebo palmové střechy, vstává s úsměvem. Že jejich bosým nohám nevadí bláto ani se neshánějí po deštníku při prvních kapkách. Tady totiž déšť znamená život. Všechno se mění. Celá země kvete, roste a zpívá. Ptáci jsou tak barevní a tak hlasití, že někdy musím strčit hlavu pod polštář, abych mohla spát ještě o něco déle. Když je déšť, jsou také plné studny, je úroda na polích, bude co jíst, co prodávat. Je to radost, když Bůh sešle déšť pro horkou Afriku.

A tak i já se snažím radovat. Z toho, že mi teče sprcha a splachuje záchod, z toho jak vidím, že mi za oknem nádherně rozkvetl podivný fialový keř, z toho že až půjdu do vesnice koupit pár banánu a moje oblíbené mango budu mít nohy špinavé až ke kolenům. Co na tom záleží, teď jsem v Africe a měla bych se radovat z toho, z čeho se radují oni. Snad se mi to podaří, snad mi Pán dovolí prožít každý den jako by byl dalším zázrakem, což skutečně je, jen my na to někdy zapomínáme. Stejně jako zapomínáme na to, že déšť není jen další otravná překážka při cestě do školy, do práce nebo do kina, ale že je to životodárný zázrak všedního dne. 

Den čtvrtý

Včera v noci mě vzbudil podivný zvuk, silně pršelo a zvuk lijavce a hromu se mísil s křikem místních lidí z nedaleké vesnice. Jako by celá země elektrizovala, pulzovala napětím. Jen jsem tiše ležela pod stokrát spravovanou moskytiérou a poslouchala. Ráno jsem se dozvěděla, že vesničané chytli jednoho muže při krádeži krávy a celá vesnice ho s bojovým křikem vedla na místní policejní stanici. Co se s mužem stalo, to už nevíme. Myslím, že je dost jasné, že krádeže se v Africe nevyplácejí. Když jsem byla v Ugandě, jednou mi jeden lékař vyprávěl, že měl mnoho let loajálního černého sluhu a ten mu hned na začátku služby řekl, že pokud si nebude cenné věci schovávat, bude nucen mu je vzít. Protože by se o něm v rodině říkalo, že je zbabělec, když měl možnost ukrást a on to neudělal.

Tady je tomu trochu jinak. V téhle vesnici se dost podstatně změnilo vnímaní bílých lidí. Místní nám tady říkají Muzungu, tenhle výraz původně znamenal bílý, bohatý člověk, který má hodně na rozdávání. V Haydom  to ale znamená spíš něco jako běloch, který přijel pomoci, třebaže nemá zas až tak moc peněz. Lidé se z širokého okolí přicházejí léčit do zdejší nemocnice ( Haydom Lutheran hospitál). Stojí tady už hodně dlouho, tak dlouho, že strom, který byl zasazen při základním kameni, sahá nyní vysoko do nebes.  Každý, kdo tady byl, vám poví jak neuvěřitelné je, že tahle nemocnice vznikla. Práce norských misionářů začala opravdu uprostřed ničeho. Materiál na stavbu vozili na zádech šedých mul a z ničeho vybudovali velký komplex nemocnice, kde jsou nejen lůžkové oddělení, ale také dvě velké budovy ambulancí. Jedna pro všeobecnou medicínu a jedna výhradně pro těhotné ženy, které chodí na preventivní prohlídky, pokud jsou HIV pozitivní tak pro léky a hlavně je zde mnoho edukačních informací, což je ta nejlepší cesta jak něco změnit a zlepšit. Každý den se v nemocnici provede nespočet operací. Studenti medicíny, se kterými se tady kamarádím s úsměvem povídají, že se na operačním sále vracejí o několik desítek let zpátky, ale lidé přesto přežívají a jsou zachraňovány spousty životů. I porodů je v zde hodně. Některé jdou hladce, ale je zde mnoho i komplikaci, které nemají pokaždé šťastný konec, hlavě vinou pozdního příchodu do nemocnice. Přesto ale je skutečným pokrokem, že se ženy v této oblasti naučily chodit rodit do nemocnice a nevolí špinavou zem chatrče nebo trávu pod stromem někde v buši. Věřte mi dámy, já sama jsem z toho prostředí dost vyděšená, co by zatím pouhý pozorovatel, který snad brzy přiloží ruku k dílu, takže představa, že by některá z nás měla rodit v této porodnici je mi přímo k smíchu. Vzpomínám na všechny ty krásné a sterilní porodní lůžka, na moderní technické vybavení, na silné osvětlení ve dne v noci, na sprchy a vany a všechny ty léky, kterých máme víc než dost. A přesto naříkáme, křičíme, stěžujeme si na nedostatek péče, na nedbalost a neohleduplnost. Žádná z nás by ani nepípla, kdyby věděla, jak rodí, ženy zde a to se můžete vsadit, že místní to vnímají jako neskutečný luxus, což na africké poměry skutečně je.

Mnoho z bílých, kteří zde pracují, svůj život místní nemocnici zasvětili. Žijí tady mnoho let, mají tady domy, děti, a i když se vrátí domů, často se sem vracejí. Nemocnice v Haydom je ukázkou Boží velikosti, toho, co dokážou lidé, kteří Ho mají v srdci a chtějí něco udělat. Nezbývá mi než tiše sedět v koutě a pozorovat a učit se. Místní jazyk, zvyky, kulturu, a hlavně svou profesi. Je toho tolik co neumím, ale věřím, že ať tady nebo kdekoli jinde v Africe či ve světě budu moct i já mít jednou výsadu udělat něco, co má cenu a co pomůže druhým.

  

Cesta z mesta

Co ti cestou cvrknne do nosu...

Sedím v pokoji a za okny se začíná probouzet k životu Africká noc. Jsem unavená k smrti a najednou si uvědomuju, že už jsem několik dní skoro nespala, beru antibiotika a mám za sebou mnoho a mnoho kilometrů a pomalu mi začíná docházet pojem Boží milost. Ani jedno letadlo nemělo zpoždění, žádný úředník mi nedělal problémy, taxikář nepřijel o hodinu později ale o hodinu dřív a to co zvládl ten příšerný, rozhrkaný, zrezivělý landcruiser to bylo neuvěřitelné. Kdo jede do Afriky, ten se má připravit na pořádnou dávku problémů, já připravena asi zatím nejsem a tak mi Pán dává oddechJ. Když jsem přemýšlela o tom, co napíšu jako první zážitky, každou prožitou chvíli jsem si říkala: „ Jo to je ono, o tom jim napíšu. A tak toho je nakonec tolik, že kdybych to opravdu chtěla popsat nedělám už ani nic  jiného. Jenže já mám hlad, večeře bude za chvíli hotová, a proto jsem se rozhodla jen pro malé střípky. Ať si taky máme o čem povídat, až se vrátímJ

Co ti cestou cvrnkne do nosu

Několik z vás mě prosilo, ať jim něco přivezu, a když jsem se ptala co, použili právě tuhle frázi. Já ji miluju. Nezavazuje k ničemu a zároveň obdarovaný dostane něco spontánního a možná tím pádem nejlepšího. Když jsem pak ale na letišti nasedla už podruhé do afrického taxíku a podruhé se projížděla černou noci v černé zemi, říkala jsem si, že vidím věci, které do nosu necvrnkají ale přímo bíjí (tedy spíše do očí) a že si je určitě musím zapamatovat a předat dál. A stejný pocit jsem měla při jízdě do nemocnice na druhý den. Je toho opravdu moc, takže jen perličky a ve zkratkách, nechte pracovat svoji fantazii. Protože tentokrát jsem nemohla nic cítit (můj nos je totálně ucpanýJ) první věcí, které jsem si všimla, bylo nebe. V Africe je to jako u nás na vesnici, tam kde nejsou žádná světla, tam hvězdy svítí nejjasněji.  Z otevřeného okénka profukoval vítr a já koukala na to nádherné nebe a říkala jsem si, i kdybych se tady měla příšerně, pokaždé když se podívám na nebe, budu doma. A z hvězdného nebe už je jen kousek na zem.  Sem tak osvětlily naše reflektory nějakého zbloudilého černocha, ze kterého ovšem jsou  vidět jen oči, viděla jsem ohníčky na vaření i svícení, kluky kteří hráli (nekecám) biliard, noční ptáky vyrušené projíždějícím autem. A pak už konečně hotel, který by byl dobrý i na svatební cestu a stál mě poněkud víc, než původně slibovali a sladkých 5 hodin spánku. A ráno? Tomu se teprve dá říkat dobrodružství!

 Opět nezvykle přesný taxikář mě vyzvedával v 7 a hurá vyměnit penízky. Ale i když všechny (dvě) směnárny měly mít otevřeno od šesti, nenašli jsme tam živáčka. A tak mě taxikář s „Don’t worry“  odevzdal černochovi, který nevypadal příliš nadšeně, že poveze živou atrakci. Přesto ale jsem  se namačkaná v „terenním“ autě s asi 20 černochy vydala jsem na 8hodinovou cestu necestu. Nejde slovy popsat krásu zdejší země, barevná je asi nejlepší slovo. A to co nám cestou všechno lezlo do cesty…stáda krav a ovcí popřípadě dětí, které je pásly, byly za chvíli nudnou rutinou. Oživení jistě přinesla tlupa paviánů, kteří se ani přes usilovné troubení moc k pohybu neměli. A taky šílená modrá ještěrka (jako šmoulové) s křiklavě oranžovou hlavou mi připomněla, že tohle rozhodně bude všechno jen ne nudné. Navíc po celou cestu mě ze zadu ohmatávaly malé ručičky hošíka, který nutně musel využít příležitosti, že s ním strašidlo jede v autě, a právě ony ruce mi bránili upadnout do spánkového komatu, takže jsem si všechno náležitě vychutnala. Nejhlubší dojem ve mně však zanechala jedna víska na kopci. Kopci…skoro dvě hodiny v kuse jsme s autem jeli do hodně strmých kopců, už jsem si říkala, kde se tam vzala ta „cesta“ a pak najednou, uprostřed ničeho, pár domečků a lidí, kteří spokojeně klábosili nebo cosi málo dělali a mě spadly čelisti. Pro mě, která se zadýchá v sosnovském kopci, je absolutně nepochopitelné jak se sem ti lidé dostlali a ještě stokrát nepochopitelnější jak žijí. Mě se nechce dvakrát ani do Penny, když něco zapomenu a oni to tahají na zádech, nevím jak dlouho pěšky do kopce a takhle prostě existujou. Pro mě naprosto šílené ale strašně obdivuhodné. Uplné soužití s přírodou, v težkých podmínkách, žijí! Navíc dům s krásnější vyhlídkou a úžasnějším prostředí asi nikdo jiný nemá. Kéž by mi stačily slova, chtěla bych abyste mýma očima mohli vidět alespoň zlomek toho co dnes já. I kdybych zítra jela domů, i kdybych už nikdy nevytáhla paty z domu, tohle za to stálo. A stojí za to děkovat Bohu! Noc za okny je v plném proudu, začalo hřmít a leje jako z konve (začalo asi půl hodiny po mém příjezduJ) a mě už žaludek zpívá píseň hladovců. Jdu jíst!