Pět krát O...

O cestách…

Africké cesty jsou výjimečné…výjimečně na nějakou opravdovou cestu narazíte. Asfalt se vyskytuje pouze na několika málo místech a to hlavně ve velkých městech a věřte, že naše cesty, i když po zimě, jsou podle místních hladké jako sklo. Jinak je celá Tanzánie křižovaná udusanou hlínou, která se pod mnoha a mnoha koly změnila v jakousi „cestu“. Ta se ale po každém dešti mění v bahniště a auta pak v podivné lodě plující od kraje ke kraji a všichni cestující sepínají ruce ke společné modlitbě o bezpečné doplutí. Protože pokud už padla tma a vy zapadnete v bahně, pak je skoro jisté, že tu noc strávíte v autě.  Mnohokrát sedím ve starém autě, bez bezpečnostního pásu a výmoly na cestě mi způsobují nejednu bouli… najednou se cesta ztrácí a před námi je jen chodníček, plný balvanů a křovisek a já si říkám: „ Tohle nemůže dopadnout dobře“.  Vždy však auto i řidič dokážou takřka nemožné a my dojdeme cíle.

O dětech…

Všude kam jdeme, vybíhají z buše a chýší maličcí. Špinaví, ve starých hadrech. Hlasitě na nás pokřikují a smějí se z plna hrdla. Často bychom si přáli mít batoh plný hraček, ale nakonec uděláme pár fotek a oni jsou šťastní. Minule mě jeden malý klučík prosil o láhev, ve které jsem měla zbytek vody na pití. Dala jsem mu ji a on skákal kolem mě a vykřikoval něco místní řečí. Musela jsem se smát s ním. Kolik dětí u nás doma by bylo rádo za prázdnou plastovou láhev?

Nedávno jsme byli navštívit jednu užasnou ženu jménem Debora. Když se stala křesťankou, byla vypuzena z domu a žila na ulici. Teď se s Boží pomocí stará a čtyři vlastní děti a tři další sirotky. Měla jsem to štěstí jí poznat, mluvit s ní a vidět jak bídně a přesto hrdě a s radostí žije tahle rodina. Když jsem tam přijeli, jedna z dívenek byla nemocná. A tehdy se mi možná poprvé opravdu vyplatilo, že jsem tak trochu paranoidní hypochondr a chodící lékárna v jednou.  Nasypala jsem jim plnou hrst brufenu a paralenu a darovali jsem jim med, který jsme předtím koupili od náhodného pocestného. Když jsme jsem jí to podávala, zběžně jsem ji prohlídla a poradila co by měli dělat, dívenka mě objala a plakala a já musela taky. A tak hrst růžových tablet může přinést požehnání a úlevu…

Takové jsou děti Afriky…

O životě…

V porodnici tady vidím lecos. Dívenky, sotva odrostlé, vyděšené z prvního porodu, koušou se do rtů a zadržují výkřiky bolesti. Tady se rodí tiše. Nebo pak mladé ženy, asi v mém věku, zkušené šestinásobné matky, schované pod barevnou látkou čekající na okamžik, kdy další z dětí přijde na svět. Pokud je to kluk, znamená to pro rodinu štěstí. Pokaždé totiž, když se provdá dívka, patří do rodiny manžela, synové se pak starají o své matky. Vidím ale také ženy, které přišly příliš pozdě, dítě je mrtvé, už se nedá dělat nic než čekat, až začnou porodní bolesti a pak po hodinách bolesti, vyčerpané, nesou si domů uzlíček, který nikdy nezapláče. Smrt i život, nic se tady nemění. Nikdo nejásá, nikdo nepláče. Jsou klidné, tváře kamenné, zřídka vidím slzu schovanou v dlani nebo tvář zkřivenou bolestí. Africké ženy jsou silné. Musejí často ujít dlouhou cestu, než se dostanou do nemocnice. Jsou zvyklé na těžká břemena, těžkou práci, těžký život. Ale je to život, který žijí a žijí ho jak nejlépe umí. Když se smějí, jejich smích je nakažlivý a odhodlání v jejich očích je jako nakopnutí k dalšímu snažení. Tak tedy žijí, přivádějí na svět děti, které opatrují a milují doufajíc, že zítra zase budou mít co uvařit na ohni před chudobným domečkem. Doufají, že vyjde slunce a pak že přijde déšť. To jsou ženy, to je Afrika.

O jídle…

Naučili jsme se rozeznávat to, jak dlouho tady lidé jsou podle toho, jak jedí. První týden to jsou ti, kteří si dávají na ruce dezinfekci, a před jídlem hltají tablety na podporu trávení a „přirozeného“ prostředí ve střevech. Druhý týden pak většina tráví na nebo nad toaletní mísou a nejí vůbec nic. Třetí týden už je to přestává bavit a začínají objevovat krásy lokální kuchyně, ale pořád ještě se nepouštějí do dobrodružství, nejí nevyzkoušené a brouk v jídle je připraví o chuť k jídlu. No a pak přichází čtvrtý týden. První měsíc v Africe, utekl rychleji než dostihový kůň…naučíte se nedělat ze všeho vědu, brouka jen odcvrnknete a jíte s chutí dál a jste šťastní, když vám k ugali dají i sůl. Vzpomínám na všechny ty věci, které mám doma. Na pizzu a toasty, na nedělní obědy u mámy. Jak jsou skvělé! Ale tady jídlo dostává nový význam. Každá modlitba u plného stolu je jako výkřik: „Kéž bychom to mohli mít i zítra.“ Jídlo je tady radost. Je prosté a někdy tak trochu bez chuti, ale prázdný žaludek se tetelí radostí při pohledu na pečený banán, brambor nebo rýži. A hubené kuřátko, ze kterého je masa asi tolik jako z vrabce, se vám zdá jako nesmírná delikatesa. Chybí mi naše dobroty, ale ty Africké taky nejsou k zahození.

O mě…

Už několik týdnů žiju mezi nimi. Už několik týdnů jím jejich jídlo a nakupuju na místním trhu. Už několik okamžiků vnímám krásu a sílu téhle země. Lidé v nemocnici i ve vesnici a oblíbených obchodech znají mé jméno, hlasitě zdraví a pokřikují na mě. Když smlouváme o cenu manga nebo ananasu, je to jako bychom tady byli celý život. A stejně jsem to pořád já. Smutná, když mi nefunguje internet, rozzlobená, když se mi pokazí nějaká elektronika, nadšená z nové sukně za 3 koruny, jen proto, že miluju nakupování. To jsem já. Rozmazlené dítě v buši, mezi lidmi, kteří toho ví o životě mnohem více než většina z nás. Oni ví jak přežít  v těch nejhorších podmínkách, oni se umí radovat, oni ví, co je v životě důležité. „Bože, kéž bych to také poznala!“

Vítejte...

Ajeje, už zase po mě chtějí abych vstávala skoro za tmy.To není nic pro mě, dvanáct hodin spánku je pro lenivce jako jsem já ideální délkaJ Nakonec se mi ale podařilo vylézt z pelechu se vší parádou a pár kapek ledové vody dokonalo dílo probuzení. A ještě lépe pak zapůsobila vonící káva, silný čaj a horké čapati u pastora Zaka. Mnoho lidí by taková snídaně nenadchla, ale když vám někdo dá všechno co má, přidá dobrou náladu a zpěv, pak se vám to vždycky bude zdát jako hostina s velkým H. Celou dobu v Dongobeshi jsme se cítily jako královny. Před jídlem nám umývali ruce, servírovali to nejlepší, co mohli jako třeba pečené brambory s ryží a banánem a dokonce nám jedna dívka z Martinova domu míchala čas, aby se cukr pořádně rozpustil. Myslely jsme, že se tak chovají pouze proto, že jsem bílé, ale brzy jsme pochopily, že je to prostě v nich. Se stejnou úctou přistupovali ke všem hostům a vládla tam tak radostná atmosféra, že nám pranic nevadilo, že se myjeme v lavoru a záchod splachujeme třikrát použitou vodou, až už je to nezbytně nutnéJ

S plnými žaludky a po modlitbě čekaly na nás děti ulice. Tyto děti jsou většinou siroty, nebo trpí tím, že jsou rodiče opilci, kteří je nejsou schopni uživit. A tihle maličcí se pak celé dny protloukají ulicemi, křižují pole, a spí v tmavých koutech. Snaží se najít nějaké jídlo, staré vyhozené tričko, nebo ruku, která pohladí. Čtyři z těchto dětí byly celé dopoledne s námi. Nepustili se nás ani na okamžik, byly tiché, plaché a nejprve se pohlazení bály, ale jakmile zjistily, že naše ruce neublíží, odměňovaly každý chlácholící dotek úsměvem. Bylo náročné chodit od domu k domu, od chatrče k chatrči, od ulice k ulici a všude vidět potřebu a bídu. Ale matka sedmi dětí, vařící na ohni kaši, zpívající radostnou písničku o Boží dobrotě, jedno jediné darované mango a následné ulepené pusinky, muži, pracující mnoho hodin denně a zdravící nás s dálky radostným voláním, to všechno nutí cítit mnohem víc než lítost a vděčnost za to jak dobře se máme. Nutí to k širokému úsměvu celý Boží den, nutí to víc milovat a víc přemýšlet a víc žít. Nevím, zda jsem kdy jindy pociťovala tolik protichůdných věcí, ale právě tyhle pocity činí Afriku Afrikou. Buď ji milujete, nebo nenávidíte.

Byly jsme pozvány do mnoha domácností, mnoho lidí žije na hranici přežití a právě tihle nás vítali s největším nadšením. Pro mě bylo největším překvapením, že jsme neslyšely žádné prosby o pomoc a peníze. Jen jedna jediná, vyřčená šeptem, se sklopenýma očima. Byla to rodina s mnoha dětmi a matka prosila, zda bychom jim nemohly finančně pomoci postavit nový dům. Zeptala jsem se kolik stojí postavení hezkého cihlového domečku a když odpověď byla dva miliony shillingů, kousla jsem se do rtů. Vzpomněla si jak mi před dvěma dny kamarád popisoval že za safari zaplatil milion shillingu. A tak si to postavme na váhu. Na jedné ruce dvě návštěvy národního parku a na druhé nový dům pro mnohačlennou rodinu. Matka je slepá, stará se o sedm dětí a jedno z nich už je adoptováno díky našemu projektu. Ale zbytek rodiny žije v horách ve velké bídě. Chtěla by aby všechny její děti mohly dokončit školu, chtěla by, aby měli více než dvě místnosti (jednu pro zvířata a druhou pro lidi), kde je tma jako v pytli celý den. Přišli o tátu a nevidomá máma se snaží ze všech sil je uživit, ale půda nerodí a tolik potřebného deště je většinou málo. Seděla jsem na malé stoličce a nemohla se ubránit obdivu. Ve tmě plakalo dítě a ona ho přinesla a dala mi ho do náručí, zabalené v pestré látce si chvíli hrálo s pramínky mých vlasů a pak zase spokojeně usnulo. Neuvěřitelné podmínky pro život. A přesto se ozývá z venku pískot a smích dětí, které zrovna ženou dobytek do kopců. Dívky zpívají, když přinášejí vodu a celá příroda kolem zpívá s nimi.

Nejsilnějším zážitkem pro mě však bylo, když jsme s několika podporovanými dětmi navštívili jejich původní domovy. Je neuvěřitelné, jak moc jsme dokázali změnit přítomnost i budoucnost těchto dětí. Místo špinavé země spí na postelích, místo roztrhaných hadrů nosí sice obnošené, ale čisté a celistvé oblečení, a každý den s kamarády dovádí na školním hřišti místo pasení krav a ovcí. Jak snadné je tady vidět Boží milosrdenství a vidět co všechno mám já, aniž bych si to zasloužila. Jak propastný je rozdíl mezi mnou a lidmi tady?! Tuhle noc se mi neusínalo dobře, v křiku noční zvěřiny jsem se mohla jen modlit…Bože, děláš velké věci, prosím tě, neustávej v milosrdenství a připrav ještě mnoho dobrodiní pro Dongobesh, Tanzanii, Afriku, Evropu i celý svět! 

Ijumaa

Byla tma jako v pytli. Před branou nemocnice se začínali se skřehotáním probouzet kohouti a před několika domy začínaly planout ohně a ozařovat obličeje pracovitých matek připravujících první jídlo dne. Čekaly jsme asi jen půl hodiny, než přijelo auto. No jistě, opět se pokusili překonat rekord v „nacpěte do auta co nejvíce lidí“. Tentokrát jsem napočítala čtrnáct. Celou cestu jsme pak my cestující soutěžili v„zaber co nejméně prostoru“ a „kdo vydrží nedýchat, vyhraje“.:) Tyto hry jsou nezbytnou součástí každého afrického putování a kromě hlasitého zpěvu vítanou zábavou při mezipřistáních v bahně či příkopuJ. Chvíli jsem klimbala nebezpečně blízko opěradla přede mnou, ale pak jsem to vzdala a má hlava klesla na rameno muže namáčknutého vedle mě.  Díry v „cestě“ mě avšak brzy probudili a já se s omluvným úsměvem obrátila k oknu. Právě v čas na to sledovat zrození. Nový den byl blízko, nebe na obzoru se barvilo do růžova a noční ptáci předávali směnu těm, kteří zpívají jen ve dne. Brzy se objevil kousek zářícího slunce jako by ono samo chtělo nejprve zjistit, zda-li  je už čas přijít na svět. Pak už jen pár okamžiků dělilo svítání od plného dne. Nám, kteří na to nejsme zvyklí, se tajil dech a tajně jsme doufali, že se nám silou vůle podaří zastavit čas aspoň na kratičký okamžik. Brzo ale bylo slunce na obloze a my v cíli naší cesty.

Dongobesh. Už je to podruhé co jsem se vydala do téhle malé vesnice. V centru najdete pár obchůdku se zbožím všeho druhu, tři stánky s ovocem a spoustu lidí, kteří na přítomnost muzungů nejsou zvyklí. Po chvilce bloudění nás našel Martin. Je to ředitel místní školy a jeden z lidí, kteří si získali můj velký obdiv. Je neuvěřitelně oddaný své práci a dětem, o které se stará. Kdyby záleželo na něm, každé dítě v Africe by mohlo chodit do školy a získat tak naději na lepší budoucnost. A když Martin káže v kostele je to kromě pastora Zaka nejplamennější řečník, a vůbec nevadí, že nerozumím ani slovu. Když nás pak Martin ubytoval, byl před námi první den velmi neuvěřitelného, nádherného a zároveň náročného víkendu.

Pátek byl celý o dětech. Nejprve byly hodně plaché, asi se bály těch divných bílých holek, ale jakmile zjistili, že „my RAFIKI“ tak jsme zažívali nekonečné doteky špinavých dětských ručiček. Každý chtěl aspoň na chvíli držet moji ruku, šáhnout si na vlasy nebo dostat pusinkuJ Vy, kteří milujete děti stejně jako my tři, víte, že jsem se cítily jako v nebi. Po přivítáni jsme se mohly podívat do několika hodin. Tyhle děti jsou neuvěřitelně ukázněné, sedí tiše a hlasitě odpovídají na každou položenou otázku. Žádné vykřikování, žádné přerušování učitele, jen hromadné zřetelné odpovědi. Celé vyučování je v angličtině, takže už velmi malé děti celkem slušně rozumí cizí řeči. Všichni sedí v malých dřevěných lavicích, mají obyčejný linkovaný sešit a každý vlastní jednu tužku, kterou střeží jako poklad. Chtějí se učit, chtějí vědět víc, chtějí mít jiný život. Ale jakmile zazvonil zvonek, rychle vyskočí a utíkají na nedaleké hřiště. Volají při tom: „ We are running, we are running…“ No a my běžíme s nimi. Hrajeme na kočku a myš, na lvy a antilopy, na honěnou. Za chvíli jsem téměř mrtvá, ale dětičky jsou k nezastavení a tak s nadějí očekávám zazvonění kravského zvonce, který značí, že je čas k obědu. Ufff zvoní, pro děti je nachystaná obyčejná kaše, pro nás rýže, něco jako maso, omáčka a jako dezert půl banánu. Je to úžasná krmě pro hladový žaludek. Sice nás trošku hryže svědomí, že máme takový přepych, ale brzy se přidají i učitelé a Martin s rodinou a všichni se olizujeme až za ušima.

Po obědě jsme se rozhodli napsat s dětmi dopisy, pro ty, kteří je „adoptovali“ a podporují tak jejich život a vzdělání. Když jsem vkročila do třídy, která byla úplně plná dětí, které díky projektu Děti Afriky mohou chodit do školy, žít v hezké ubytovně a dobře jíst, tak se mi chce plakat. Začalo to jako návrh, jak bychom mohli pomoct dětem v Dongobeshi a teď je taky plná škola dětí, kteří díky vám mají novou naději. Pomáháme dětem psát a těm co to neumí, těm podáváme pastelky, aby něco nakreslily. Po krátké bitce o pár barevných tužek se dávají se zaujetím do práce. Zavládlo ticho, pracují pilně a brzy se stůl začíná plnit dopisy pro vás moji milí. Jejich úsměvy, jejich obrázky a slova, i když špatně napsaná jsou důkazem velké Boží lásky. Díky němu jsou tady i tam u nás lidé, kterým není jedno, že děti hladoví, že nemůžou jít do školy, že žijí v domovech, kde já bych nepřežila jedinou noc. A právě o téhle kruté realitě jsem se měla brzo přesvědčit. Na vlastní oči vidět odkud děti pocházejí, jak žily a jak stále žije mnoho jejich sourozenců a kamarádů. Vydaly jsme se do srdce Afriky, do buše, do vesniček a vísek, tam kde lidé prožívají bídu, kterou si mnoho z vás ani neumí představit. Já už umím, ale stejně nechápu, jak dokážou přežít.

Ale to už je příběh druhý, tento končím slovy díků za vaše peníze a modlitby, za děti, které máte rádi a rozhodli jste se je mít za vlastní a měníte okamžiky jejich života. Chvála Bohu, že jsou místa jako Dongobesh a lidi, kteří milují děti. Vždyť děti jsou budoucnost a to nejen v Africe!  

Pod nebem

Pod Africkým nebem se každý den i noc odehraje tolik věcí, tolik příběhů, které kromě Boha nikdo nespatří, je tolik lidí co by si zasloužili, aby o nich někde někdo napsal, aby se svět dozvěděl že žijí a jak žijí. Já neznám všechno, ale vím aspoň něco. To co jsem sama prožila.

Už je to skoro měsíc co tady žiju a některé dny se mi zdá, že je to už půl života a jindy mi zase připadá, že včerejšek byl den, kdy jsem poprvé vstoupila na půdu Tanzánie. Nemůžu napsat o všem co se tady děje, to by bylo opravdu dlouhé vyprávění, ale můžu vám ukázat aspoň střípky…

Jak jsme měli táborák…

„Hele, musíš večer přijít, zítra odjíždím a chci se s vámi rozloučit. Určitě příjď!“  Jeden z mých nových přátel nedávno odjel a my jsme se s ním loučili tím, že jsme udělali táborák a jako „praví“ Afričané! Načali jsme tubu Pringles a zapíjeli to láhvemi sody. Málokdo si doma u ohýnku uvědomí, jaký to je dar moci večer posedět s přáteli a pozorovat neuvěřitelné množství hvězd. Nikdy v životě jsem tolik hvězd neviděla. Celé nebe září. Možná je to proto, že pro mnoho lidí tady jsou hvězdy jediným nočním světlem. V dohasínající záři ohně vidíte tváře lidí, kteří se rychle stali novými kamarády a posloucháte vytí divokých psu a hyen štěkajících za humny. Africká noc je hlasitá, strašidelná  a nebezpečná…nádherná.

Jak jsme pálili věci…

Marit a já jsme dneska měly divný úkol, uklidit jeden z domů tak aby byl obyvatelný. Doposud sloužil jako jakési podivné skladiště. Byla to práce skoro na celou sobotu,ale moc nám to nevadilo, tam kde se člověk cítí potřebný, tam je mu dobře. Byl to ale urputný souboj. My versus bordel. Byly jsme až po lokty zahrabané v harampádí a mnohdy jsme musely hodně přemlouvat jedna druhou, abychom to dodělaly. Švábi byli všude! Brrr! Ale nakonec z toho všeho nepořádku vznikla hranice, na které jsme upálili všechno, co bylo třeba zlikvidovat. Bylo tam mnoho oblečení,a až když jsme se podívali do kapes, zjistili jsme, že to jsou věci těch, kteří už nikdy neopustí živí bránu nemocnice. Byl to neskutečný pocit vyhazovat oblečení mrtvých, malé botičky, panenku, zbytek balíčku cigaret, dopis. Ale i taková práce se tady musí dělat. Né vždycky je tady  veselo.

Jak jsem se učila šít…

Nejlepší je začít na matraci. To vezmete kousek matrace, a říznete. A pak šijete, trénujete, a znovu a znovu. Pak přijde řezník a nabízí maso, no jistě, na večeři, ale ještě před tím, vezmete sekáček a seknete a pak už jen šijete, a šijete. Teď už jen čekám na příležitost vyzkoušet to v nemocnici. Dneska bylo hodně rušno, ale všechny, které jsem rodila byly bez rány..což je dobré kvůli HIV i kvůli hojení..ale já přece musím šít a šítJ)

Jak jsme nešly na návštěvu…

Chcete vědět, jak to chodí v Africe? Asi takhle. Byla neděle odpoledne a my se chystaly na velkou návštěvu. Jeden z mých přátel tady z nemocnice má doma“ plazmovou“  televizi, a tak nás celý hrdý pozval na kávu a film k němu domů. Dost jsme se těšily, protože cokoli nového je vítané a jít k někomu domů je většinou parádní zážitek. Když jsme dorazily do města měly jsme mu zavolat aby nám popsal cestu, ale jeho telefon záhadně vypověděl službu a tak nám nezbylo než se vyptávat. Je šílené ptát se na cestu, když znáte pouze slovo kde a jméno dotyčného. Nicméně nikdy jsem se nesetkala s takovou ochotou jako tady. Hned druhá osoba, kterou jsme oslovili nás dovedla k cíliJ Byla to stará paní, kterou jsme zdvořile pozdravili a pak položily otázku: „ Kde, Clement?“ A ona spustila asi 5 minutovou litanii z čehož jsme pochytily asi tohle: „ Clement…..kde…dobře….jdeme.“ A tak jsme šli. Stařenka úplně otočila směr své chůze a vydala se spolu s námi hledat Clementův dům. Cestou jsme potkali asi dvacet lidí, a všech se zeptala na cestu. Za chvíli celá vesnice věděla, že tři potrhlé bílé holky hledají Clementa. Zástup chichotajících se dětí narůstal a my jsme se nemohly ubránit dojmu, že budíme „trochu“ pozornost. Nakonec jsme dům našly a postupem času se rozplynul i dav co nás následoval. Už jen stačilo zaklepat na dveře a návštěva může začít….ale ať jsme klepaly sebevíc, dveře zůstávaly zavřené. „Počkáme, tohle je přece Afrika, čas běží jinak“, říkaly jsme si. A tak jsme se po dvou hodinách marného čekání, snědených sušenkách a vypitých coca-colách vrátily tak akorát včas na večeři.

Jak byl jeden nemocný…

Jednoho z nás včera odnesli do nemocnice. Poranil se na noze a dostal prudkou infekci. Leží teď na intenzivce a my se snažíme nahradit mu rodinu. Nosíme jídlo, pomáháme měnit povlečení a na střídačku zabíjíme nepřátelské šváby. Jsme prostě jedna velká rodina. Jinak to ani nejde, pokud tady nemáš v nemocnici příbuzné, nikdo ti nedá najíst, nikdo tě nepřevlíkne, nikdo tě neumyje. Tady je prostě rodina nadevše. A tak každý den, když sedáme k jídlu, mluvíme o těch, které máme doma a vyprávíme si příběhy a rodičích, láskách, přátelích a známých. O všech, kterých si teď budeme vážit snad ještě víc!

 Pod Africkým nebem se každý den i noc odehraje tolik věcí, tolik příběhů, které kromě Boha nikdo nespatří, je tolik lidí co by si zasloužili, aby o nich někde někdo napsal, aby se svět dozvěděl žijí a jak žijí. Já neznám všechny věci co se tady dějí, ale vím aspoň o několika, o těch co jsem sama prožila….