ŽIVOTY

První

Byla hluboká noc. Měsíc v úplňku protahoval stíny všeho živého v krajině. Ticho, až moc ticho. Asi jako dnes. A právě za tohoto ticha porodila žena v jedné chudé vísce uprostřed buše syna. Sama. Nevydala ani hlásku, trpělivě čekala, až její dítě přijde na svět. Byla znavena skoro k smrti, věru nelehký porod, ale nebyl tam nikdo, kdo by jí pomohl. Chlapeček byl ale zdravý a jeho pláč na pár minut rozřízl temné ticho. Kdyby tak věděla, kdyby jen tušila, třeba by začala křičet a třeba by jí uslyšeli spící příbuzní a přátelé. Jenže nic netušila. Afrika je divoká, nikdy nevíš, co se skrývá v nejbližším křoví. A téhle noci měsíc odhalil hyenu plížící se za pachem krve. Oheň před chatrčí už sotva doutnal a řeřavé uhlíky nemohly šelmu zastavit. Pach byl příliš silný. V této chvíli šlo o život třem lidem. Tam v koutku, na špinavé rohoži, stočený do klubíčka spal šestiletý chlapec. Zrovna toho dne se mu podařilo ulovit ještěrku a teď sní o tom, že jednou bude silným lovcem.   Už se blíží...kdyby se někdo z mužů probudil, viděl by jí měsíčním světle velmi snadno...ale nikdo se nevzbudil. Útok byl rychlý, hyena hladová a matka zesláblá. Celou svou silou se snažila chránit právě narozeného, ale jediným silným trhnutím jí hyena synáčka vyrvala z náručí a okamžitě zabila. Přikrčená nad bezvládným tělíčkem dala matce pár minut, aby si uvědomila, že má ještě jednoho syna, vyděšeného v koutě s hrůzou v doširoka otevřených očích. Byly to sekundy, kdy žena přiskočila k dítěti a s křikem se snažila uniknout z domu. Ale to už šelma zaútočila znovu. Popadla ruku hošíka...v poslední chvíli mu život zachránil oštěp, který přiletěl ze tmy. Výkřiky a dětský pláč nakonec probudily několik mužů. Hyena byla mrtvá, ale to už nic nezměnilo. Vyčerpaná matka v mdlobách upadla do krví nasáklé hlíny vedle miminka. A starší z dětí...

Včera jsem byla na zajímavé operaci, byl to asi sedmiletý chlapec, který po útoku hyeny měl ošklivě poraněnou ruku. Kosti byly vyvrácené z kloubu a jakýkoli pohyb dlaně byl utrpením. Dnes se to pokusí napravit.

Po třech týdnech chlapec odchází z nemocnice, bude to chtít ještě trochu trpělivosti a cvičení, ale ruka zase bude v pořádku. Vracejí se s mámou domů. Žena děkuje za syna, ale když nám vypraví jejich příběh neubrání se skrývaným slzám....

Druhý a třetí

Jaké je to narodit se a nebýt milovaný? Kolik z vás to poznalo? Kolik lidí na téhle planetě se cítí prázdných, protože je rodiče nikdy nemilovali? Podle mého až příliš mnoho. Některé dny pracuji na CCU, je to školka pro děti, jejich matka zemřela po porodu. Pro příbuzné jsou tyto děti nečisté, nezaslouží si, aby se o ně staral někdo z nich, musejí počkat, až budou zase očištěné. Trvá to rok a pak se mohou vrátit domů. Většinou k otcům, kteří už dávno mají další ženu. Nechtěné, nemilované děti.

Jedna holčička je jedním slovem nádherná. Je nejstarší z dětí, o které se staráme a pokaždé, když nás vidí, celá se rozesměje. Loveness. Tak se jmenuje. Každý tady ji miluje, někdy si jí vezmeme k sobě a celé odpoledne se kutálí po naší podlaze a její žvatlání zní jako sladká hudba po celém domě. A tahle malá dívčina už má za sebou nedobrou minulost. Oba její rodiče byli alkoholici. Nezáleželo jim na ni, matka nikdy nepřestala pít a malá se narodila se doma, předčasně a velmi nemocná. Matka zemřela na vykrvácení. Otec jí pojmenoval Shida, to znamená Problém, vzal jí a bez mrknutí oka odložil v nemocnici Haydom. A tam jí jedna ze sester přejmenovala na Loveness. Můžu vám upřímně říct, že pokud mám těžký, smutný den, práce je vyčerpávající a nic se nedaří, pak mé kroky vždycky vedou za Loveness, jeden její úsměv změní smutek v radost. Opravdu. A já jen doufám, že se nikdy nedozví, že otec co jí nazval Problémem, stále pije a sestrám na CCU už tři měsíce lže o tom, jak si vezme dceru domu. Doufám, že se to nikdy nedozví. Málá, nevinná Loveness.

Minulý týden jsme na schodech před nemocnicí našli malý balíček. Dítě. Dívka. Neplakala. Jen co se jí ujala jedna ze sester, a začala jí chovat v náručí, usnula. Vrněla jako malé kotě. Všichni jsme byli zvědaví. Co se stalo? Jak se tady dostala? Jak se jmenuje? Nevíme! Nikdy jsme se to nedozvěděli. Je nádherná a opuštěná. Věru osud jako z nějaké pohádky, odložené dítě, snad se dostane do královských rukou, všechno končí šťastně.

Pojďme se před spaním na chvíli zamyslet a pomodlit za osud těchto dětí. Aby byl jako z pohádky. A nejen tady v Africe ale po celém světě. Kéž bychom jim všem mohli pomoct. Ale nemůžeme. Nikdo z lidí, ale já můžu alespoň vyprávět příběhy a doufat, že to co začalo špatně, v dobré se obrátí.

Čtvrtý

Já jsem nikdy nepoznala opravdové zoufalství. Ano, párkrát jsem byla zraněná, mnoho nocí jsem usínala v slzách, ale nakonec se všechno zase spravilo. Přijala jsem to, odpustila, viděla, že bylo nakonec lepší trpět chvíli, než celý zbytek života..ale nikdy mě neovládalo čiré zoufalství. Až když jsem potkala jí.

Bylo to právě včera. Mladá žena, skoro ještě dítě. V šátku na zádech spal kojenec a kolem ní se batolily tři další děti. Seděla na nároží a na malém grilu pražila kukuřici. Jednu jsme koupili a dali jsme se s ní do řeči. Děti byly celé rozdováděné a poskakovali kolem nás jako by měli v nohách pružinky. Žena se na mě podívala a špatnou angličtinou se zeptala: „ Chceš mé dítě? Vezmi si, které chceš. Já je nechci.“ Nežertovala. Žena, která seděla poblíž anglicky uměla docela dobře a když viděla rozpačité a udivené obličeje jala se vyprávět: „ Její rodiče byli chudí a tak jí doslova za pět ovcí prodali už v šestnáctém roku života prvnímu, kdo si řekl. Nebyl to dobrý muž, pil a nestaral se ani o ní ani o děti. A mnohokrát jí dokonce prodal kamarádům opilcům.  Každý rok přibude další potomek, „otec“ dostane sice nevelké ale přesto nějaké vládní peníze a okamžitě je sprostě prohýří. A mladé nešťastné ženě nezbývá než sedět na ulici a prodávat za almužnu praženou kukuřici. Podívejte se jí do očí a tam poznáte zoufalství. Ne, nechtěla jsem její děti, chci, aby ona, sama ještě dítě, byla bývala měla takové pohodlí a bezpečí jaké mám já pod ochrannými křídly mé rodiny a přátel. Ale to co si přeju a to co se děje, jsou mnohdy dvě rozdílné věci.

A tak nezbývá, než prosit a děkovat, děkovat a prosit a děkovat. Díky Bože!!

Stojí to za to!

 Z Arushi do Karatu byla jako ve zlém snu. Krajina, kterou milovala, míhala za zaprášeným oknem jako groteskní panoptikum. Nad stále ještě asfaltovou cestou se tetelil horký vzduch a měnil horizont v rozmlžený přízrak. Z kopců do údolí sestupovala skupina masajských mužů, nesli oštěpy a jejich ebenově lesklá kůže a barevné látky omotané kolem boků zapadaly tak dokonale do celkového obrazu jako by to bylo zrovna dnes, kdy se je Bůh rozhodl stvořit. A na vysokém kaktusovém stvolu vznešeně seděl orel. Auto zpomalilo a foťáky začaly cvakat. Jen jediný zůstal schovaný, její. Do hotelu ji donesl oddaný průvodce, ale pak už všichni museli pokračovat v cestě a tak osaměla. Jen několikrát v životě se cítila tak špatně. Vysoká horečka, celé tělo v ustavičné bolesti. Ani spánek, ani bdělost. A pak přišli oni a vzpomínky na ně. Ti, které tak dobře zná. Konejšivá ruka milující matky, veselý usměv v modrých očích té co se stala součástí rodiny, písnička, která byla někdy někde zpívána jen pro ni. Cítila bezpečí, naději, slyšela hlasy a všechny na ní mluvily. Ti které nechala doma, ti, kteří tam byli ať se smála a nebo ne, ti kteří stále čekají. Nebyla sama, nikdy. Bůh mi tam znovu připomněl, jak bohatá jsem, jak moc mi toho daroval ve VÁS i v mnohém jiném. A třebaže těch 48 hodin bylo jako bolestná věčnost, vždycky jsem věděla, že se mi doopravdy nic nestane. Ale přesto mě napadla jedna myšlenka...vlastně to byl jeden kamarád, který mi položil tuhle otázku: „ Stálo ti to vůbec za to?“ Nemusela jsem vůbec přemýšlet. Stálo!! Tyhle poslední týdny jsou jedny z nejzajímavějších, nejužitečnějších, nejpoučnějších a ano možná někdy i nejděsivějších v mém životě. Nikdy jsem se víc necítila součástí něčeho dobrého tak, jako tady. Nikdy jsem ještě neprožívala tolik smíšených i šílených emocí. Nikde jinde jsem se nemusela každý večer dívat pod nohy ze strachu před jedovatými hady a nikde jinde jsem nedokázala hodiny jen tak sedět na zahradě, dívat se do dálky a být úplně klidná a spokojená. Stojí mi to zato? Ano, ano, ANO!!

Propásla jsem jeden z nejhezčích národních parků světa, ale ani toho nelituju. Když už mi bylo opravdu hodně špatně, zavezl mě přítel k místnímu lékaři. Když jsme tam přijeli, přesto že jsem sotva stála na nohou, připadalo mi to jako vystřižené z časopisu. Malá nemocnice na úpatí hory, na protějším kopci masajská vesnice a v dálce troubení slonů a chichotání hyen. Postarší fousatý americký lékař mě zběžně vyšetřil a nacpal do mě všechny možné léky a hned potom se rozpovídal o tom, že mnoho let trvalo než on a jeho žena postavili tuhle nemocnici. Zasvětili tomu život. Teď mají práce nad hlavu a potřebovali by každou pomocnou ruku. Jsem nesmírně vděčná, že jsem ho mohla poznat, navázat kontakty a poznat další místo na zemi, kde je potřeba pomoci nevyvratitelná.

A tak i nemoc tady v Africe mi přinesla mnoho dobrého. Každý zdravý den je darem. A na slastní kůži jsem poznala jak i zdánlivě špatné semeno, muže nést i dobré ovoce.

Díky Bohu léky zabraly a za 24hodin už jsem stála na prahu nového zážitku. Z vysoké skály jsem pozorovali dech beroucí výhled do národního parku Lake Manyara. Slunce právě výchazelo, stáda zeber a antilop mířily ke břehům jezera, zahnat ranní žízeň a začít nový den, nový zápas o život. Do Afriky znovu přicházelo světlo a být toho svědkem zrovna na tomhle místě, to bylo...!!  

Wild life in Africa!!

Luxus uprostřed džungle

Jak já miluju cestování! Pokaždé se otevírají nové možnosti, pokaždé uvidíte něco nového, ochutnáte co jste nikdy nejedli, poznáte nové lidi. A tady to platí dvojnásob. Každá cesta není jen malým dobrodružstvím, ale stává se dobrodružstvím často životním. Jen je mi líto, že je toho tady tolik k objevování, protože s každým novým zážitkem mi připadá, že jsou ty starší vytlačovány. Chtěla bych mít paměť jako slon. Ano, i ty jsme na cestách potkaliJ.

Tohle dobrodružství začíná na místě, které už dobře znáte. Dongobesh. Další dva dny mezi dětmi byly jako balzám pro už trochu unavené a mírně nemocné bělošky. Když zpívají, hrají hry, učí se..nic nedělají jen tak napůl. Všechno dělají z celého srdce a celou svou silou. Nic není lepší, než když vás poznávají a hlasitě vás vítají už na příjezdové cestě, nebo když nejmenší z dětí tamního ředitele si přijde k vám do pokoje stěžovat, že on bonbón nedostal, a že to tedy musíme napravitJ! Tentokrát jsme se i samy vydaly do města a snažily se koupit čokoládu. Slovy v překladu  jako : „ Čokoláda..jídlo pro bílé..kde“ jsme se snažily vypátrat hnědou pochutinu. Všude z obchodů se však ozýval jen náš a hlavně jejich smích. Pak ale jedna milá černoška hnala se do svého obchodu a se šťastným úsměvem přinesla čokoládové keksy, které jsme s vděčností koupily. Ještě více se pak smál Martin, když nám vysvětloval, že oni nejen že čokoládu nevedou, ale dokonce ani nemají slovo ve svahilštině, které by vystihovalo naši  skoro „drogu“J) Co si počít v Africe bez tabulky čokolády?:))

Ještě za časné ranní tmy jsme pak dojely do Mbulu, měly krátkou snídani těžce nalezly díru v zemi místo záchodu a pak už hurá na několikahodinovou pouť do Arushi. Už v autě začalo být jedné z mých kamarádek špatně a jako správná Afričanka, pro úlevu použila okénko. Nikdo se ani nepozastavil a dále jsme se spokojeně kodrcali po hrbolatých pěšinách k cíli. Asi po dvou hodinách se ale stalo něco, co ve mně ještě teď vyvolává úsměv a pocit pohody. Lidičky!! ASFALT!! Po dvou měsících krkolomných cest necest, najeli jsme na asfaltovou cestu a připadalo nám, že letíme. Smály jsme se a radovaly jako malé holky. I kdyby se nastalo nic jiného, tohle byl vážně zážitek! Ale takovým momentům rozhodně nebyl konec. Na doporučení jednoho z přátel zakotvily jsme v Arushi do hotelu…nikdy mi žádný pokoj nepřipadal tak čistý a nádherný. Z naší první reakce se pokojka pěkně vyděsila, radostí jsme výskaly a Marit se okamžitě vrhla na postel a udělala pár kotrmelcůJ  Velká postel, čistý záchod a sprcha s teplou vodou a dokonce televize. Když nám pak v opravdové restauraci s ubrusy na stolech a sklenicemi na potí naservírovali kuře, které mělo na kostech šťavnaté a kousatelné maso, málem jsme upadly do slastného komatuJ Celý personál si z nás pak tropil legraci a užíval si naše nadšení. Brzy už jsme s recepční hrály karty a chovaly se jako doma. Raději už ani nezmiňuju zmrzlinový pohár později téhož dne a obchodní dům, kde měli i tvrdý sýr!

 Dva měsíce nejsou dlouhá doba, ale já si přidala, že už ani nejsem v Africe. Věci, které jsou doma tolik běžné mě nadšením nadzvedávaly několik centimetrů do vzduchu. Zamýšlíte se někdy nad tím jaké máte štěstí, když máte splachovací záchod, tekuté mýdlo nebo čokoládu kdy si vzpomenete? Já si tohle nikdy neuvědomovala..no teď už je tomu jinak, snad mi to vydrží hodně dlouho.

Po třech dnech přepychu, tedy aspoň z afrického hlediska vydaly jsme se dále….ale o tom až zase příštěJ.