Všude stejné

Když se podíváte na Africkou oblohu vidíte dokonalost. Ve dne je nebe tak nějak modřejší a v noci jsou hvězdy zářivější. Možná to je ale také tím, že je to jediná stejná věc jako je doma. Nebe, obloha, slunce, mračna před bouřkou. Protože od prvního okamžiku, kdy opustíte palubu letadla tušíte, že jste se ocitli v jiném světě. A dnešek to jen dosvědčuje těmi nejpádnějšími argumenty. Dnešek je opět výjimečný. A začíná právě zde...

....otřískané zelené auto zastavuje u hliněné boudy. Dveře jsou otevřené a postarší muž nás s úsměvem  zve dovnitř. Místo ke snídani. Na ohni ohříváme vodu na ranní kávu a čaj tak sladký, že vám připadá jako byste pili vánoční cukroví. Z novinového papíru vybaluje černý průvodce ještě teplé čapati a místnost se za chvíli plní mlaskavými zvuky. Svítá a drobně prší. Nad plání se povaluje mlha a je lezavá zima. Stojím ve dveřích a kouřící hrnek kafe mi příjemně ohřívá dlaně. Na obzoru se objevují běžící postavy. Vynořují se z mlhy jako přízraky a přesto jsou tak neskutečně skuteční až mě z toho mrazí. Muži, štíhlí a svalnatí, jako by je právě v této chvíli někdo stvořil z africké hlíny, vytesal z ebenového dřeva. Běží lehce, v rukou oštěpy a hlavy skloněné před deštěm. Na sobě mají pouze barevné masajské látky, omotané kolem hrudi a beder. Když se přiblížili něco volají na průvodce a ten je zve dovnitř. Nabízíme snídaňové dobroty a i jim se v rukou brzy objevují hrnky s přeslazeným čajem. A my? Naivně se fotíme s oštěpy a vzájemně si podáváme ruce na rozloučenou. Zanedlouho přichází další skupinka mužů a vzájemně se hlasitě dohadují klikavým jazykem místních kmenů. Brzy se opět ztrácejí v mizící mlze. Všichni jsme si říkali, že je neuvěřitelné snídat s lidmi nepoznamenanými civilizací. S těmi co zrovna vyráží na lov, aby děti a ženy měly co jíst...když tu myšlenku řekneme nahlas průvodce se zarazí a říká: „ Nejsou dnes na lovu, bude válka!“ Dva kmeny dnes budou bojovat o půdu, každý si myslí, že je v právu. Tito muži odešli právě zabíjet, rvát se o to co si myslí, že jim po právu náleží. A my hloupí cvakáme foťáky a nevíme, že možná zachycujeme poslední chvíle jejich životů. Dneska bude válka.

O několik hodin později a několik kilometrů dále, byli jsme pozváni do jedné vesnice. Staneme se na pár hodin její součástí, zkusíme jaké to je žít prostě a v souznění s přírodou. Tihle lidé a země, ve které žijí, jsou jako dvě neodmyslitelné součásti. Jako části puzzle, které do sebe zapadají s železnou přesností a ani jedno ani druhé nelze nahradit, změnit. Jsou spolu dokonalí. Africká země je ke svým dětem mnohdy krutá, dlouhá období sucha jsou mnohdy smrtící a lidé hladem padají jako mouchy. Ale když se sejde rodina, zapálí oheň a začnou zpívat, zpívají o lásce a radosti. O tom jak moc milují Boha za všechno, co jim dává, o tom jak se radují, když konečně přichází déšť, o tom jak jsou rádi spolu.

 Muži začínají rozdělávat oheň. Skoro ze vzduchu brzy vykouzlí plameny a začínají je přiživovat hutnější stravou. My ženy jdeme do buše pro kořeny. Nejdeme dlouho a už se dávají do usilovného kopání. A už jsou tady kořeny, chutnají jako okurky a brambory zároveň. Když nemají vodu, mohou mnohou šťávou utišit žízeň a když mají hlad, pak je hodí na oheň a poslouží jako vítaná svačinka. Sedíme s nimi v kruhu a chroupáme okurkobrambory a úsměvy máme jako americké hvězdy. Tohle je zážitek, který už z našich životů nikdy nezmizí. Když se pak později s plnými břichu nakládáme do auta a na střechu přibývají tři mladí lovci s luky a šípy v rukou, kteří co chvíli vydají syčivý zvuk, auto zastavuje a oni rychlostí střely seskakují a střílí, už se nám zdá, že jsme v nějakém filmu o Africkém wild life a nemůže být možné, abychom toho byli přímou součástí. Po obědě pod stromem baobab a zákusku z jeho plodů, vydáváme se na cestu domů. Do přechodného domova, skromného a přece tolik převyšujícího luxusem život místních kmenů.

Jak vzdálená se teď cítím od vás, od svého domova. Copak ještě něco může být vzdálenější tomu, v čem celý život žiju než to co jsem poznala a prožila dnes?

A tak sedím a dívám se na červánky, na zapadající slunce, a hrdličky cukrující v korunách stromů. A vycházejí hvězdy a měsíc..a jsou stejné jako u nás. A já opět děkuji Bohu za nebe, za to úžasné, divotvorné nebo..stejné jako doma. Tam kde je stále moje srdce, schované u vás všech, které mám tolik ráda!!

Smrt jim nesluší

Srdce planou. Balí se na cestu, cpou do kufru dezinfekční přípravky a krémy na opalování, balí turistické průvodce a píšou dopisy na rozloučenou, aby lidé doma nezapomněli. Nasedají do letadla, už jí vidí, cítí vůni téhle země, jsou na dosah snů. Čekají na taxi, hodinu a druhou, jedí housku se salámem od mámy, čekají třetí hodinu, taxi přijíždí, první noc, usínají. A srdce planou. Dlouhá cesta na místo, kde budou pracovat, seznamování, přijímaní nových věcí, vybalování dezinfekčních přípravků, první místní jídlo, tablety proti průjmu, první den v práci, první týden v posteli, nemocní, uzdravení, znovu práce, první slovíčka v cizí řeči, dezinfekce rukou každou pátou minutu. První těžký případ, hodně zodpovědnosti, dezinfekce došla!!! Ale my to dokážeme, my neustaneme....první úmrtí a druhé, deset vyléčených. Oblíbené obchody, smlouvání na trhu, první svahilské věty, druhý domov . A srdce planou, planou, planou...

Přijeli jsme a chtěli pomáhat. Každý z nás, není ani jeden kdo by přijel lhostejný k životu, lhostejný k trpícím. Jsme tady a chceme měnit, zachraňovat, zlepšovat, upravovat a učit. Za každou cenu. Jsme schopni obětovat mnohé a nežádáme nic. A pak zjistíme, že se všechno změnilo. Záchranařské komplexy jsme sbalili do kufrů, které chytají prach pod postelí a začali jsme se učit tomu, čemu Afrika dokáže naučit. Naše pocity vůči lidem jsou teď jiné. Opravdu nám začalo záležet na těch bezejmenných, chudých a mnohdy nevzdělaných Afričanech. Dostali tváře a jména, osudy a rodiny, které se o ně se strachem starají a stali se reálnější než milovaní lidé doma. Zjišťujeme, že nám Afrika pomohla víc než my jí, nebudeme sice strůjci světového míru ani vynálezci léku na rakovinu a chudobní stále zůstanou bez prostředků a slunce bude déle svítit, i když my budeme žádat déšť, ale máme neskutečnou výsadu přiložit aspoň trochu ruku k dílu a milujeme to. To jsme my, dobrovolníci, lékaři a sestry z nemocnice Haydom uprostřed Tanzanie. Dostali jsme se sem, mnohdy bez zkušeností, s nadějemi a sny a ideály a tvrdá realita nás brzy posadila na ještě dětský zadek, ale to se změnilo. Tohle není hra, tohle není dovolená pro nachytání bronzu, tady jde o život! O životy!!

Dva pacienti, dva přátelé, dva příběhy...

Smrt jí nesluší, říká otec čtrnáctileté dívenky a pak si uvědomí, co řekl a klesá v kolenou. Když začal plakat, ostatní lidé v místnosti si také uvědomují, že už je to konec a ženy propuknou v hlasitý nářek. Nikdy předtím dívku nepotkaly, ale teď jsou jedna rodina, v žalu. I jejich příbuzní jsou těžce nemocní, co když to příště bude někdo z nich? Alex je veselý kluk, lékař co právě dokončil medicínu a přijel rozveselovat děti Afriky. Nosí každý den velké klaunské boty a pro své malé pacienty nafukuje rukavicové balónky a před vizitou hraje divadlo. Pro práci pak k botám přidá červený nos a s kytarou v rukou obchází celou nemocnici. Tady ho lidé milují, protože přináší smích tam, kde je ticho a starosti a v bolestných okamžicích kouzlí maličkým úsměvy. Ale dneska je smutným klaunem. Když přišel do práce, a začal vizitu nikdo nic netušil. Přišel na pokoj a otec ho tahal za rukáv k nemocné, sestra něco povídá, ale Alexander jde. Dívka je bledá, strnulá, bez dechu. Nevzdávají se lehce. Oživují, podávají léky, ale nic už nepomáhá. Nedá se nic udělat. „Smrt jí nesluší“, říká otec a náš  klaun přichází o úsměv. Odchází. Večer vzal kytaru a prosil, ať jsme s ním. Zapalujeme svíčku a dvě holky z Norska zpívají požehnání, mají hlasy andělů a ty se pak nesou nocí až k branám nemocnice, požehnání pro truchlící, pro ty, kteří měli štěstí a mohou se vrátit domů, a pro ty, kteří tvrdě pracují, aby těch šťastných bylo více a více. Zpívají pro Alexe, který dnes prožil jednu z nejtěžších chvil života. Ale pomáhá, že jsme spolu a že naše srdce přesto stále planou.

Netrvá to ani pár dní a je tady další drama, další příběh co si zaslouží, aby ho někdo vypravoval. Více bolesti a utpení, ale také naděje. Interní oddělení je nejstarší v téhle nemocnici, a je tam opravdu hromada práce. Doktorů je málo a sester jako šafránu. A když stálý lékař potřebuje odjet na dovolenou, všechna práce jde do rukou studentů medicíny, kteří se třesou, i když mají jen poslechnout bušení srdce. Ale to brzy skončí. Nutnost a píle je už druhý den obléká do bílého pláště plného odhodlání. Když nebudou pracovat oni a nevydolují z hlav své nejlepší znalosti, neudělá to nikdo. Cokoli je tady lepší nežli nic. A tak se pouštějí do boje. A bojují statečně. Ale když pak potkám Sabrinu u večeře, je na její tváři vidět vyčerpání. Jedna pacientka je na tom velmi zle. Ještě před několika hodinami sama došla na vyšetření a teď je na okraji. Na hranici kde se život pomalu ale jistě mění ve smrt. Nevnímá, oči doširoka otevřené, přetočené panenky, záchvaty bolesti, vysoká hořečka. Všichni jsou bezmocní. Nikdo nedokáže přijít na to, co se stalo, co je příčinou. Co můžeme? Co jen máme dělat!? Když jsme tam po večeři přišli, rodina byla velmi nešťastná, ale pokojná. Společně jsme se pak modlili. A bariéry padly..lékaři, sestry, rodina i spolupacienti, černí i bílí...modlitba je společným jazykem světa, a když se nese k Bohu je to jako by kameny ze srdcí padaly. Vyčerpaní a smutek zůstává, ale my víme, že jsme se snažili, víc už udělat nemůžeme...a máme jistotu, že Bůh se postará. On rozhodne. A až na tomto rozhraní si uvědomíte, že to tak bylo a je naprosto vždycky, Bůh má rozhodující slovo, ale až když jsme zcela bezmocní, odhodláme se mu to konečně přenechat.

Je druhý den ráno a my stále čekáme, zdravotní stav se nezhoršuje ani nelepší. A naše srdce planou.

Afrika je tvrdá, mnohdy utíráme slzy do špinavého trička a mluvíme o lepších zítřcích, trápíme se stejně jako lidé kdekoli na světě, nic není dokonalé, chyby, neposlušnost a selhání nás také honí jako lovečtí psi svou kořist, ale pak si sedneme s hrnkem kávy na zahradu a kolem je sametové ticho, neskutečný pokoj. Zavřeme oči, lehneme do trávy a na tváři se nám objeví úsměv. A my víme, že jakkoli tvrdý je boj, to, že nikdy nedostaneme chuť přestat bojovat je nejsilnější životní esence. Jsme plní života a trápení všedních dnů se ztrácí ve vzpomínkách na chvíle plnosti. A všechna srdce planou.

Takže až příště budu plakat, půjdu znovu ulehnout do trávy a budu doufat, že tentokrát je to naposledy.