ABECEDA

R jako rudá. Rudá jako hlína téhle země, tvrdá a krutá, přesto plodná a plná radosti. Země kde divočina ještě pořád existuje, kde lidé žijí tak prostě, že my musíme zapínat televizní obrazovky, abychom aspoň trochu okusili. Země je tady vším, když po ní chodíte, mnohokrát si odřete nohu o kámen, auta končí v příkopech a při deštích je to jako malá apokalypsa. Když v ní pěstujete je jako matka krmící děti, hladové, uplakané a čekající co dostanou. Když stavíte domy, je to země, ze které vznikají cihly, ukryty pro rodiny, generace. Rudá jako peří papouška sedícího na nejvyšší větvi.  Rudá pro krev, prolitou ve válkách, v nemocnicích, pro uzdravení, pro zahynutí. Rudá jako rty šeptající modlitbu do Africké noci.

M jako modrá. Modrá je řeka, která teče pod kopcem, kde stojí nemocnice. Když se rozvodní, lidé se radují, je to požehnání. Jako jezera v národních parcích, plná plameňáků a hrochů schovávajících se pod hladinou jako zloději co nechtějí být nikdy nalezeni. Voda je vodou, voda je vyjádřením pro pocit naděje. Když prší, znamená to mnoho radosti. Voda se spojí se zemí, barvy se smísí a znamená to jednoduše život. Modrá jako obloha. Rozlehlá a proměnlivá, modré jsou i blesky na půlnočním nebi, někdy až nahánějí strach. Modrá jako obal mojí Bible, knížky, které když se držím, zachraňuje mi život, tady nebo kdekoli jinde.

Z je zlatá. Jako srst lvice číhající na kořist, jako barva antilopy krčící se za křovím, sekundy jí dělí od posledního běhu o život. Zlatá jako tráva, spálená od slunce, kryjící všechny dramata odehrávající se uprostřed jednoho ze sedmi divů světa, Ngoro ngoro, a dalších zázraků Božího stvoření. Zlatá jako křížek mojí babičky, houpající se mi na krku minulou středu. Jako by část jí byla se mnou, její moudrost, její dobrota, její laskavost. Kéž bych byla aspoň trochu jako ona. Zlatá pro slunce stoupající každý den nad naše hlavy, spalující bílé kůže a hřející ty, kteří jsou na něj zvyklí. Pro někoho spalující, pro někoho hřející. Slunce, je tak neodmyslitelné, že když přijdou mraky, vzhlížím k obloze s pokrčeným obočím, vytahuju ze skříně mikinu co jsem koupila za pět korun na trhu a zimomřivě se krčím s knihou v křesle. Slunce, které je nezbytné k růstu, zrání, životu. Zlatá!

Š to je šedá. Šedá mi připomíná asfaltovou cestu, která vede pár kilometrů od Arushi k Haydom, těch pár kilometrů na kterých si člověk připadá jako na nejluxusnější dálnici po několika měsících afrických cest. Šedá je palubní deska auta, ve kterém už jsem několikrát překonala sedmihodinovou cestu do nemocnice. Vedle mě se krčí malá holčička a kabelky několika dam sedících za mnou. V zadní řadě někdo vytahuje sáček kvůli nevolnosti. Zastávka nebude. Šedá to jsou ocelové mraky opírající se o šedá skaliska hor na obzoru. Šedivá, tak si někdy připadám já, mezi těmi všemi barvami, mezi životními příběhy, které kdyby někdo zfilmoval, získaly by Oskara možná dva. Šedé jsou barvy uniformních svetrů dětí z Dongobeshe, dětí, které neměly nic a teď si váží i mála a jejich úsměvy léčí samotu a stesk po domově.

 Č je černá. Černé jsou jejich ruce. Ruce konejšící děti, sbírající kávová zrna na rozlehlých plantážích, ruce beroucí oštěpy, luky a šípy aby nasytily rodinu, vesnici. Jako jejich oči, velké a kouzelné. Jako studny, do kterých, když se podíváte hodně zblízka, vidíte kousek srdce, kousek duše, kousek světa. A jste ztracení. A všechno tohle se mísí s bílou. Dlaně jsou bílé, stejně jako ty naše.Děti když se narodí, jsou k nerozeznání od těch, které přicházejí za křiku a nářku a následné radosti u nás doma. Dokonce i vrány jsou tady černobílé. A to mi připomíná, že všechno má dvě strany. Jako každá mince rub a líc, jako se sluncem přichází stín. Nic není tak jak se zdá na první pohled. I když se vám po chvílí zdá, jako že tady žijete půl života, vždycky se najde něco, co vás zastaví a pořádně překvapí.

B jako barevná. Dlouho jsem se snažila přijít na to jak dokonale popsat Afriku a lidi, které jsem tady  potkala. Nikdy jsem nepřišla na nic lepšího než BAREVNÁ. Příroda je plná barev, na každém kroku rozmanitost. Tóny se mísí dohromady a vznikají nové a nové odstíny. Kanga žen jsou pestré a plné všemožných tvarů. Ptáci pyšně natřásají barevné peří a Bůh na nebi kouzlí tolik barev, až se lidé zastavují v práci a na cestách a dlouze se dívají na nebesa. Barevné jsou emoce, které Afrika vyvolává. Slzy jdou ruku v ruce se smíchem, vyčerpání nahrazují nové síly a ty zase brzy docházejí. Naděje a beznaděj patří k sobě a život a smrt jsou dávní přátelé. Barevná, barevná, barevná!                                                                                                      

Zdrhejte!!!

Neskutečná drzost, ani chvíle odpočinku, sotva si trochu natáhnu nohy po nekonečném běhu, už zase abych se zvedal. Nedají mi ani chvíli oddechu. Ale co, stejně je už slunce vysoko a na odpočinek si najdu čas, až se stíny prodlouží a noční ptáci začnou být dravými vládci oblohy. Teď je čas abych běžel, ale musím se dobře rozhodnout kam. Tady na všem záleží. Jediný chybný čin, jediné zaváhání, jediná špatná zatáčka, jediný krok tam, když bych měl jít zpátky a může jít vážně o život. Jsem rád, že dnešní den začínám na dětském oddělení. Je zde většinou klid. Děti jsou miloučké, a ty co jsou moc nemocné, ty se aspoň na mě můžou dívat. Někdo říká, že nejsem zrovna fešák, ale ti maličcí jsou někdy tak slabí, že se spokojí i se mnou a mě to udělá radost. Nejprve se poběžím podívat na mojí kamarádku. Je tady už tak dlouho. Jmenuje se Christina a už jsou jí čtyři roky, ale všichni říkají, že je strašně maličká. Já osobně nevidím nic špatného na tom, když je někdo malý, ale je pravda, že ona má asi sotva pět kilo a to je opravdu málo na takové dítě. Potřebuje hodně jíst, moc se v tom nevyznám, ale asi by neměla vypadat, jak vypadá. Sedím na chvíli na její posteli, ale dneska nemá vůbec chuť si hrát. A jej, přišel její táta, to abych se klidil, ten mě zrovna v lásce nemá. A stejně se něco děje na vedlejší posteli. Proč to děvče sebou tak škube? Tohle nepochopím, to není dobře: „ Halo, halo, pojďte sem někdo! No konečně! Kde jste byla tak dlouho sestro? Ano já vím, nemám tady co dělat, vždyť už jdu.“ Pořád mě odněkud vyhazují a já se tolik snažím. No nic, dneska má službu na očním jeden super Tanzanský doktor. Je hrozně srandovní, a když dělá vtipy, mám chuť lehnout si na záda a třepat do vzduchu nohama jako malé dítě. No však jsem to už i několikrát udělal. Uf, byla to docela dlouhá cesta, ale konečně jsem tady. Nemá zrovna dobrou náladu, přestože je venku tak krásně. Žádné vtipkování ani popichování kolegů..to on asi bude dělat dneska operaci. Na to nesmím chybět. Jsem sice smutný, že si nemůžu obléknout ty roztomilé zelené hávy a ty srandovní věci co si dávají přes díru, kterou jedí, ale i tak to stojí za to. Na operačním stole leží starý pán. Nevidí. Už několik let. Nikdy neviděl své vnuky, skoro nevychází z domu, protože cesta je nebezpečná. Trochu se bojí, bere tu bílou sestřičku za ruku a pevně jí tiskne. Něco křičí, zdá se, že mu nezabrala anestezie a tak cítí bolest, ale napravují to a už jdou na to. Je to nejpreciznější práce jakou jsem kdy viděl. Neuvěřitelné, za chvíli už z oka vytahují hnědě zabarvenou čočku a vyměňují jí za novou, průzračnou jako ta slza co včera ležela na podlaze. A je to u konce. A zítra, vážení, zítra už bude vidět! Nejprve jen rozmazané obrazy, záblesky světla, ale nebude trvat dlouho a už se podívá na svět kolem ve všech jeho barvách. Jaký to zázrak, z nevidomého slepce je zase vidoucí muž. Kolik radosti mu to ještě přinese....oooouuuu...ach ne, to bylo o fous, vlastně bych tam ani neměl být, ale co nadělám když je tady všechno tak zajímavé, skoro jsem si to odskákal, ale uklidil jsem se ještě včas. A teď už moje poslední a nejoblíbenější zastávka. Je tam pěkně teploučko a miminka krásně voní. Tak rád bych se k nim zachumlal pod peřinku a zdřímnul si. Ale to raději neudělám. Dneska je tady tichoučko, děti jsou v pořádku, a přestože se narodili předčasně, daří se jim dobře. Taková pohoda, dýchají pravidelně a každý dech znamená kousek života, kousek naděje. Chce se mi prostě sedět a jen tak na mě nehybně zírat. Mohl bych tady být celé hodiny. Co je to? Hluk, shon? Narodilo se další a má namále. Doktoři dělají, co mohou. Je tady trochu přelidněno, měl bych se někam rychle zdejchnout, ale jak, tolik nohou, tolik nebezpečí, ale takhle být nemůžu, visím tady jako nějaký netopýr, už se dlouho neudržím, a když spadnu, přistanu přímo na nejbližším miminku. Co když se lekne, co když mě spolkne? Nohy, nehody, běžím!  Ještě kousek, kousíček, ještě ohlednutí, drž se drobečku, bojuj, já už jsem skoro venkuuuu...KŘUP!!!

Snažil se být statečný děti, snažil se nepřekážet, život za život. Tak by to řekl váš taťka. Miloval když se mohl jen tak potloukat po nemocnici a sledovat život, který se tady odehrává. Bylo to jeho celoživotní přání žít v nemocnici. Říkal, že nikde jinde to takové není. Ale nikde jinde to taky není tak nebezpečné, ale on vždycky říkal, že to stojí za to a život bez boje, bez riskování, bez nebezpečí, takový život nestojí za nic. Pšššt...slyším kroky, schovejte se, světlo, zdrhejtéééé...

....sestra v pokoji rozsvítila a jen koutkem oka zahlédla několik švábů snažících se zalézt do nejtemnějšího kouta. Povzdechla si. Nikdy nekončící boj s těmito nechutnými tvory je jen jedním z každodenních starostí nemocnice Haydom v Tanzánii.