Když mě vyrobili, byla jsem krásná. Moje kůže byla měkká a hladká. Naleštěná jsem byla tím nejlepším globinem. Když mě přinesli do obchodu věděla jsem, že mě čeká něco velkého. Postavili mě do horní police, hned vedle okna a já mohla házet prasátka na boty, co stály na druhé straně krámu. Bylo to krásné období. Plné očekávání a příprav na to co se stane v následujících dnech, měsících či letech. Byla jsem zvědavá na toho komu, se zalíbím, kdo bude ochotný přibrat mě do svého života. Kdo jen to bude?
Přišla do obchodu v páteční podvečer. Slunce už zapadalo za komíny místní továrny a staromódní zvonek dveří cinknul jen chvíli před tím, než hodiny nad kasou dotikaly k zavírací době. Prodavačka se jen ušklíbla coby v křečovitém náznaku vřelého úsměvu. Když si mě zkoušela, z celého srdce jsem si přála, abych jí padla. Už bylo na čase vyrazit do světa, byla jsem připravená. Ale přišlo pouhé zklamání. Položila mě zpátky do regálu a beze slova odešla. Odešla. Trvalo to dva dny a byla zpátky. Šla přímo ke mně, dali mě do krabice a vzala si mě domů.
Byl to docela fajn život. Ta holka byla trochu líná, takže mé podrážky zůstaly neporušené. Také byla dost nepořádná a moc si nevážila svých věcí a tak se moje naleštěná kůže často koupala v prachu. Milovala nákupy a tak jsme byly v mnohých obchodech, kde v nákupním košíku končily hromady věcí, které ani zdaleka nepotřebovala. Měla zábavného dědečka a moudrou maminku, skvělou a tak trochu trhlou nejlepší kamarádku. A když byla smutná a jedla čokoládu, někdy drobečky dopadly až ke mně, a i když jsem nemohla ochutnat, milovala jsem tu vůni. Takže ať byla moje paní jakákoli, byla s ní docela legrace a měla jsem pohodový a nenáročný život. Ale každé listí jednou ze stromu opadne a tak jsem se ani nenadála a musela jsem se vydat na další cestu. Na tu nejdobrodružnější a taky tu úplně poslední cestu.
Když mě moje paní neobula několik měsíců, strčila mě máma do tašky a nesla do neznáma. Měla jsem strach, ano pořádný, ale to mi tolik nevadilo. Mít strach není ostuda, ostudou je, když necháme, aby ovládal náš život. Dostala jsem se na místo, kde bylo spousta bot, jako jsem já. Starých, napůl prošoupaných, tkaničky už dávno ztratily barvy a naše kůže rozhodně žádné prasátka naházela. Ale byla to zábava. Byly jsme spolu, každá měla nějaký příběh, něco čemu jsme se mohly zasmát nebo si povzdechnout. Cesta trvala dlouho, ale nám čas ubíhal, tak jak jen čas běží, když se čeká na nový začátek. ¨
Tam kde jsme se dostaly, to bylo zvláštní. Horké slunce spalovalo trávu, takže byla zlatá jako klasy obilí tam u nás doma. Červený prach se zvedal v obrovských závojích kolem kol auta a pronikal do škvír ve dveřích a tak jsme hodně rychle byly všechny zaprášené jako knihy na polici člověka, který nenávidí čtení. Tržiště bylo hodně rušné, všechny zvuky, vůně a barvy se smísily v jeden velký kolotoč a já nevěděla, čí jsem. Dali mě do lavoru a drhli a drhli a drhli. A tak moje kůže zase zářila, podrážky byly čisté tak, jako bych se nikdy nedotkla země, a i když trochu odřená a pochroumaná, byla jsem vystavená na nároží v jedné malé Africké vesnici a bylo to velké dobrodružství. Dívka, co si mě koupila za pár penízů, byla tak jiná. Chodila, běhala, jezdila na kole a seděla jen, když se na zem snesla tma a ona už na cestu neviděla. Chodila do školy, na pole, pro vodu, pro mléko k sousedce, a když nechodila tak vařila, uklízela a starala se o bratry a sestry. Byla to hodně velká rodina. Tentokrát se život z peříčka stal železným bičem. Pro zhýčkanou botu jako jsem já to bylo ze začátku hodně těžké, ale zvykla jsem si. A ze zvyku se stala náklonnost a z náklonnosti láska. Byl to život jednoduchý, bez hezkých nablýskaných věcí, bez voňavých pekáren a smradlavých továren. Bylo tam hodně zpěvu, tance, který rozhýbá tělo neuvěřitelným způsobem. No ale taky muži, co se v noci vraceli pod náporem alkoholických dryáků a poznamenáni cizí ženou. Ženy, co nosily těžká břemena kilometry kamenných cest a děti, kterým rostly břicha rozhodně ne ze sladkostí a tučné stravy. Inu všude chleba o dvou kůrkách, viďte? Přesto by se dalo říct, že ze mě byla znovu šťastná bota. Velmi šťastná. Do té doby, než se mé podrážky prošoupaly a velký palec se začal klubat ven. A to byla doba, kdy jsem si uvědomila, že je konec. Doba, kdy jsem zůstala sama a opuštěná někde na silnici mezi dvěma vesnicemi. Když už jsem dělala víc škody, než užitku, zula si mě ebenová dívka a nechala mě ležet tam, kde jsme zrovna byly. A tak jsem tam zůstala ležet, sama, nepotřebná. Pršelo, a pak zase pálilo slunce, čas plynul a já tam ležela, pozorovala lidi a mlčela. Mlčela až do skonání mého světa.
Včera jsem byla na návštěvě jedné malé holčičky. Potkala jsem jí tady v nemocnici a všichni jsem si jí tolik zamilovali, že jsem se vypravili s kamarádem nalézt její domov. Byl to další úžasný den, mezi dětmi co si dvě hodiny hrají s nafukovacím balonkem a lidmi, kteří dokážou sedět spolu, v rozhovoru o ničem a vlastně o všem a jen tak si vychutnávat co život dává. A pak jsem ji uviděla. Byla prostě uprostřed cesty, o hodně starší, sedřená a děravá. Moje stará bota. Vypadala smutně, ale přesto jakoby patřila do celkového obrazu krajiny tak neodmyslitelně jako vymalovaná štětcem některého z dávno mrtvých mistrů. Vzpomněla jsem si na sebe, na dívku, která si jednoho odpoledne koupila tuhle botu. Vzpomněla jsem si na to, co mě změnilo a co všechno jsem za posledního půl roku zažila, viděla, cítila i ochutnala. A s posledním pohledem na svojí starou obuv, začala jsem doufat, že změna je alespoň trochu trvalá, a že nezapomenu, jakmile se moje letadlo odlepí od rozpálené Africké země.
„Dum spiro spero“