Jsem obyčejná holka s neobyčejnými sny. Díky Bohu a pomoci spousty lidí se mé sny o Africe stávají realitou...

čtvrtek 23. února 2012

Návrat

Cesta k letišti byla jen dalším uspěchaný a bláznivým Africkým dobrodružstvím. Na letence stojí, že malé letadlo, které by klidně mohlo být na dálkové ovládání, se má odlepit z letiště Arusha. S malým předstihem auto brzdí v prachu a dva urostlí černí nosiči si na ramena nakládají mou bagáž. Ale jakmile stojím v hale a letuška si bere letenku, oznamuje mi s nezměněným výrazem naučené radosti, že žádný let tohoto čísla, této společnosti dnes neodlétá. Srdce se mi rázem ocitlo o několik desítek centimetrů níže, než by mělo a hysterický telefonát domů vyburcoval Michala k činům. Během několika minut bylo zjištěno, že letadlo odlétá z letiště Kilimandžáro, které bylo přes hodinu vzdálené. A tak se rozpočala honička s časem a africkým provozem. Přijela jsem pozdě, ale tentokrát už velmi neusměvavé letušky něco naťukaly do počítačového stroje a nasadily mě na letadlo, které se chystalo příští minutu odlepit od země. Jako vystřižený z akčního či trapně romantického filmu, byl pak můj úprk po ranveji k letadlu, jehož schůdky byly podruhé spuštěny jen kvůli mně.
Teď to přišlo...v tom všem shonu jsem neměla čas přemýšlet. Ale teď? Namáčknutá k poškrábanému okénku utírám slzy do kousků toaletního papíru-naučila jsem se totiž, že toaletní papír je v Africe nezbytným a spolehlivým společníkem. Jedu domů. Stalo se to realitou. Kde jsou mé obavy, že v Africe nevydržím, že nenajdu přátele, budu neustále nemocná nebo z psychického napětí se budu vracet po týdnu brečet mámě do zástěry? Nic z toho se nestalo, můj sen se stal realitou, realita životem a život radostí. Šest měsíců v Tanzanii, v malé vísce, v nemocnici, kde se po stěnách prohánějí mnohonozí škůdci, ve škole kde děti jsou šťastné, když slyší zvonek volající je do školních lavic. Půl roku tam, kde se pod okny se smějí hyeny, kde na pohřby sekají svalnatí Masajové mačetami květy k keřů, kde slunce celý rok zapadá a vychází ve stejnou dobu. A teď jedu domů.
Kuturní šok! V Africe? To ano! Z toho jaké jsou věci jiné, jak mohou lidé žít, v jakých podmínkách, jaké nemoci můžou sužovat tělo, dobytek potulující se po cestách, stržích a v buši, a zvěřina kterou jsem viděla jen ve školním atlasu. Ale nic z toho nepředčilo šok z kultury. Bylo to jako bych narazila hlavou do zdi a na chvíli si z absolutní nechápavosti tloukla tou hlavou a stejnou zeď. Připravila jsem se psychicky na splachovací WC, ale když mi na Amsterodamském letišti záchod samovolně spláchnul třikrát před tím, než jsem vykonala potřebu, vyběhla jsem jako splašená antilopa. Taky jsem očekávala čisté, neobnošené věci na ramínku v drahých obchodech, ale když jsem v trafice zahlédla časopis o vychrtlých modelkách za dvacet euro, málem jsem porazila paní stojící mi v cestě. No, a když jsem se doplazila do hlavní budovy letiště a viděla úžasně naleštěnou podlahu, vykládanou jakýmisi zářivými kaménky, objevily se mi v hlavě obrazy hliněných podlah chatrčí a musela jsem si jít opravdu sednout. Sledovala jsem pak hodnou chvíli přilétat a odlétat letadla a v srdci jsem měla jediné přání..vrátit se zpět...
Jenže všechno v životě má svůj vyměřený čas a je jen dobře, že nelze pořád unikat. Cesty které začínají také končí, u všech vztahů je vyměřena doba trvání, ty dobré, někdy trvají i celý život a jindy jen okamžiky, ale láska nezmizí. Vždyť i celý náš život má ohraničený počátek i konec. A já jsem teď na počátku další cesty a myslím, že může být stejně dobrodružná jako všechno v Africe..čekají mě setkání, učení nového, hledání práce, vytváření nových přátel, lásek, nové začátky, nové naděje i prohry, nová zranění a nové sny. A pokud jsem vás já, rozmazlená, nepoučitelná, tvrdohlavá a líná holka, co měla tu čest sloužit v Africe nepřesvědčila, že sny se plní a Bůh je Bohem zázraků, pak doufám, že vás někdy něco posadí na zadek stejně jako mě. Protože já jsem ohromena...v úžasu nad tím, co se může stát, když se nesnažíme být dokonalí, ale snažíme se stát součástí něčeho dokonalého, v úžasu nad tím jaké charaktery mohou mít lidé a jak nesobecky, nebo někdy naopak příšerně dokážou jednat i v úžasu nad bídou i bohatstvím tohoto světa.
Jsem doma už měsíc, stále v úžasu a očekávání. Chybí mi Afrika, ztratila jsem některé pro mě důležité osoby a jiné jsem znovu našla, hledám práci, zvykám si na to, že se méně smějeme a více si ztěžujeme a že si mohu jít koupit na oběd kuřecí maso do supermarketu. Zvykám si a někdy je to hodně těžké, ale stejně jako jsem celou dobu věřila v Africe, snažím se věřit i tady, že můj život má smysl a pro někoho obrovskou cenu.

Děkuji všem, kteří mě podporovali a nenechali na holičkách, když jsem to potřebovala. Děkuji všem, kteří četli, co jsem napsala, a zajímali se o to. Děkuji Bohu za to, že nás má rád a že jsem si to v bídě černé země uvědomila ještě víc.  

Ne všechno jim prospívá

Afrika a peníze
Pojmenování „MUZUNGU“, které se ozývá ze všech stran se zahrabalo hluboko do hnědé kůže jako pojmenování někoho kdo je rozmazlený, bohatý a bílý. S odhalenými koleny a rameny, v divných mužských kalhotách a s podivným chováním. Takže i když dnes už to pojmenování pro mnohé pouze označuje bělochy, turisty poznávající nádhernou zemi, pořád v nich zůstává naděje, že nosíme kapsy nacpané penězi a pokud ne těmi, tak alespoň cukrátky pro potěchu mlsných jazyků. Když je zde někdo nový, jednou z věcí, na kterou je upozorněn hned je, že nemá nic dávat jen tak. Snažím se spočítat kolikrát mi na dveře zaklepala žena v otrhaných šatech a snažila prodat košík, vajíčka, nebo příběh o chudobě a neštěstí. Pokud koupíte jednou, už se jí a dalších pěti nezbavíte. A pokud ve městě obdarujete dvě děti bonbonem, brzo nebudete moci vyjíc za bránu bez zástupu maličkých, žadonících. Člověk si časem zvykne, když nemá pro všechny, nikdy nedává. A když nezná člověka osobně, nevěří příběhům. Na trhu začne nemilosrdně smlouvat, a pokud nesleví, nekupuje. Odevšad se brzo začíná ozývat věta: „ To je prostě Afrika.“ Ale i když se přizpůsobíte, tak trochu obrníte své srdce a na peníze si dáváte velký pozor, stejně přicházejí chvíle zklamání. Zvláště pro ty, kteří zůstávájí dlouho, ale i pro ostatní je velmi důležité mít místní přátelé. Jsou tady studenti místní školy, místní lékaři a sestry...s těma všema se známe, a mnohé považujeme za dobré přátele. O to více je pak šokující, že dříve či později se v konverzaci otevírají okna, ze kterých vykukují žádosti o půjčky a dary finanční či věcné. A my odmítáme, sami nemáme tolik, aby to stačilo a navíc klopíme oči, aby nikdo neviděl zklamání a smutek pro přátelství, které na jedné straně skýtá možnost získat nějaké ty finance. Tak či tak, peníze jsou peníze a tady v Africe mají ještě větší význam než u nás doma a tak sice s povzdechem, ale přesto odpouštíme a poznáváme nové lidi, slyšíme nové historky a znovu a znovu vrtíme hlavou a s úsměvem odmítáme.
Afrika a tradice
Včera přinesli do nemocnice ošklivě popálené dítě. Po boji s infekci, horečkami a hnisavými ranami, zůstavají mu na hlavě veliké jizvy. Lékaři jsou bezmocní. Vyrukovali se všemi svými schopnostmi, znalostmi, medicínskými pilulkami, mastičkami a ostatními mi, ale jak můžou bojovat proti tradici? Jaký jiný než předem ztracený je boj se šamany a místními léčiteli, kteří století žijí přikrytí rouškou tajemna a opředení pavučinou šuškandy a pověr jako tlustí pavouci, čekající na bezbrannou mouchu. Kolik už dokumentů bylo natočeno o černých praktikách, kolik spisovatelů mělo hlavní příběh upředen z utrpení a tmářství africké buše? Lidé se mění, začínají věřit moderní medicíně, začínají pomalu chápat. Ale až příliš pomalu. Když šaman ve špinavé chatrči vypaluje do čela dítěte znamení proti démonům, kteří způsobili, že je nemocné, každá minuta která by zatikala k pokroku je příliš pomalá. Kolik slz a pláče ještě bude, než lidé pochopí, že šarlatáni nic nezmůžou? Neříkám, že moderní medicína je všelékem, absolutně ne. Na něco jsme prostě krátcí. Věřím, že Bůh nám dal mozek a ten zase vynalezl léky a přístroje, které ukážou kdeco, ale také věřím, že ne všechno je třeba léčit a ne všechno lze vyléčit. A věřím, že každý má svůj čas. Mluvila bych možná jinak, kdyby drahá osoba byla nemocná a já ji nemohla pomoci, ale i tak s čistým srdcem můžu prohlásit, že jsem šťastná, že doba temna u nás už pominula. Že jeden na druhého neuvalujeme kletby, že nenecháváme rezavé nože, aby označovaly místa našich bolestí a že oheň slouží pouze k tomu, čemu byl stvořen.
Když se nemocnice stavěla, spousta lidí se bálo a bránilo. Jednou na večeři nám ředitel vykládal, jak mnohokrát veřeje jeho domu byly potřeny krví a na prahu byly nalezeny embrya zvířat, černá magie. Byl to boj a spoustu věcí se dělo špatně, dokud útoky neustaly. I já během svého pobytu chtěla jsem se o afrických tradicích dozvědět více a tak jsem se vydala najít místního šamana. Je to vážený muž. Lidé cestu k němu tají a jeho jméno vyslovují šeptem, ale díky pomoci místních přátel nakonec sedím v jeho chatrči. „Velký“ muž není dnes doma, ale jeho učeň se na nás už notnou chvíli podezíravě dívá a na mého přítele se obrací s otázkou zda má ženu. Po negativní odpovědi se zatváří naštvaně, řekne, že pořádný muž musí mít ženu a že se máme neprodleně vydat na cestu domů. S pokoutným úsměvem pak dodá, ať si dáme pozor na cestě, protože automobilům se nedá vůbec věřit. Takhle špatný pocit jsem z člověka snad ještě neměla. Vracíme se zamlkle a v bázni. Můj Bůh je mocný, ale nikdy nemůžeme podceňovat sílu lidské nenávisti a toho co dokáže napáchat bludař.
Afrika je pro nás stále velkou neznámou, jsou tam věci ukryté pod nánosem věků, které bílí lidé nikdy nepochopí, možná ani nikdy neuvidí. Je třeba to respektovat a vnímat jako skutečnost, mít se na pozoru. Přestože už na mnoha místech Afriky svítí světlo, pořád ještě je to světlo svítící ve tmách.

Afrika a chudoba
Sedím nad prázdným listem papíru a sama se sebou vedu v myšlenkách souboj. Jedna část mi říká, že pokud mluvím o tom, že Afrika není zdaleka jen procházka rozkvetlou alejí, musím se zmínit o chudobě. Ale druhá část mi šeptá, že to přece každý dobře ví. Chudoba to je přece druhý název Afrického kontinentu. Pokud chce člověk někam poslat peníze a chce si být jistý, že jich je někde stále potřeba, pak je to jasná volba. Vím, že obrázky krásných dětí s bříšky jak balóny a lidmi umírajících ve špíně, má každý jasně před očima. A víte co, ono to všechno je pravda. To co se povídá, to na co se se soucitem díváme, o čem čteme, to je jejich každodenní realita. Ani já to nedokážu pořádně pochopit a to jsem tam pár měsíců přece jen pobyla. Ale jak bychom si mohli představit takovým způsobem prožít život. Mě ale nikdy nepřestane udivovat, jakým způsobem oni tím svým životem proplouvají. Berou vše jak přijde. Zejména starší generace. Tím se ale dostáváme k jednomu obrovskému problému generace současné. S povzdechem musím konstatovat, že my, kteří často přicházíme nezištně, s potřebou pomoci, zaseli jsme semena zhouby. Vnímaví mladší Afričané nás totiž moc dobře vidí. A nejen tím, že svou syrovátkovou kůží svítíme do dálky. Přinášíme si přístroje, oblečení, jídlo, zdraví, dostatek. A ukazujeme jim kde bydlíme, jaký je svět za jejich hranicemi. Snažíme se jim dát jinou perspektivu. Ale jen jeden z milionu si sbalí kufry a půjde studovat do zahraničí, jen jeden tisíce nechá za sebou rodinu a půjde na vysokou do velkého města, kde najde dobrou práci a jen jeden ze sta doopravdy dokončí alespoň základní vzdělání. A tak přijde beznaděj, nesplněné sny a představa toho co všechno jim v životě chybí. Zde pak nastupuje svou zhoubnou úlohu přítel alkohol. V Tanzanii je levný, doma si ho může udělat kdokoli. Spousta srdcí je pak utopena v alkoholovém oparu.

Je nebezpečné přijet do Afriky neznalý a plný ideálu jak změníte svět. Většinou to jen změní vás. A je to dokonalý zážitek, ale buďme opatrní. Ať už jsme těmi, kteří posílají peníze, nebo těmi kdo se vrhají do divokých krajin osobně. Buďme opatrní a modleme se, ať se z dobrých úmyslů nestanou semena zkázy.


Oni a Vy

ONI
Když jsem nasedla do letadla, které mě mělo zanést na míle daleko od těch, na které spoléhám, miluju, ctím a vytvářejí můj svět, jednou z věcí, které jsem se děsila, že na všechny věci, které příjdou budu sama. Ale přesný opak se stal skutečností. Na cestách jsem potkala lidi, kteří začali mírně, ale přece důrazně měnit mé mnohé zažité názory, pohledy na věci, city. Potkala jsem uzavřené samotáře, hledající v rozpálené Africe odvahu, potkala jsem ty, kteří svůj život zasvětili zlepšování života druhých. Lidé hledající lásku, dávající lásku, ty, kteří pochopili a chtějí být pochopení. Jejich kroky jsou zapsány do hlíny a možná je prach už dávno zavál, tak jako ty moje. Ale moje vzpomínky na mě zůstávají silné, a jejich tváře jsou všude kolem. Potkala jsem je jen na krátko, s každým prožila kousek dobrodružství ,a třebaže už je možná nikdy neuvidím, jsem neskutečně vděčná, že existují a dělají tuhle zemi bohatší a rozmanitější.
Marit
Byl to můj první den. Unavená, zaprášená a nemocná dojela jsem na druhý konec světa a byla jsem sama. Když jsem si opláchla obličej, měla jsem jít do kuchyně pro něco k jídlu. A tak jsem jí potkala. Seděla a četla. Přikrytá barevnou africkou látkou jako by jí byla ukrutná zima. Na první pohled sympatická, obyčejná holka. Vypadala tak jistě, tak sebevědomě. Jako by tady byla už měsíce. Daly jsme se do řeči a já zjistila, že přijela teprve včera. Cílila jsem se s ní okamžitě uvolněně a toho večera jsme si povídaly dlouho do noci. Od té doby jsme byly dvojka. S ní jsem poprvé šla do města, koupila a ochutnala první mango a Marit byla se mnou. Byla se mnou poprvé v Dongobeshi. Byla tam, když jsem pomohla na svět přivést první africké miminko a byla tam, když mi první zemřelo v rukou. Moje milá Marit. Tichá a nenápadná, ale od podlahy veselá a ulítlá. Jen jste si museli najít čas a počkat na to co se skrývalo uvnitř. Pracovala na CCU (péče o odložené, nechtěné a osiřelé děti) a přestože vyměňovat plenky nebyla pro ní zrovna procházka kvetoucí zahradou, pracovala neúnavně a obětavě. Byla mým prvním, ale ne posledním člověkem, kterého jsem si zamilovala na své pouti Tanzanii.

Martin
Jsem si jistá, že až se vrátím domů, budete se mě ptát na Dongobesh. Slyšeli jste už toho hodně, víte, že to místo miluju, že je pro mě jako oázou, kde pokaždé načerpám nové síly, kde jsou lidé mě tolik milí, že jen při pomyšlení na sbohem se mi stáhne žaludek v bolestivé křeči. A já vám budu chtít povědět všechno. Jenže jak? Můžu vám říct, jak děti vypadají a jak se mají, ale jak vám mám popsat pocit mnoha ulepených ruček, zvědavě zkoumající blond vlasy, nebo špinavé pusinky na tvář? Můžu vám také říct, jak jsem potkala ředitele místní školy. Jak jsem poznala jeho zodpovědnost, rozvahu ale také milující srdce a otevřenost pro ty nejmenší. Ale jak vám mám popsat jaké to je, sedět v polorozpadlé chatrči, poslouchat příběhy jak ve spánku děti hryžou krysy a jak je těžké sehnat jídlo pro celou rodinu, a pak se podívat na Martina a vidět nakrčené obočí a zvláštní světlo v jeho očích. Takový výraz by pohnul s kdekým. Člověk by si myslel, že rodilý Tanzanec,s léty praxe je ostříleným veteránem na poli pomoci v chudobě a bídě. Ale já si vzpomínám na okamžik, kde můj respekt k tomuto muži dosáhl vrcholu. Bylo už pozdě, když přišla matka s pěti dětmi do školy. Prosila o nějaké jídlo a tak toho Martin využil a požádal mě, abychom udělali fotky pro náš projekt. Když jsem myslela, že je práce u konce, naklonil se ke mě a pošeptal, zda se k nim můžu připojit a odvézt rodinu domů. Jeli jsme po udusané, měsícem ozářené cestě a dojeli k malému zděnému domu. Zvláštní bylo, že měl troje dveří. Brzo jsme se dozvěděli, že je to pouze nájemný dům, každá rodina jeden pokojíček. Byla to místnůstka o velikosti přístěnku na košťata. A kromě ohniště uprostřed tam nebylo zhola nic. Jen hliněná podlaha a nějaké staré kusy oblečení válející se v koutě. Pět dětí a matka, namačkaní na podlaze, ukládající se ke spánku, a protože tam nebylo žádné světlo, svítili jsme jim mobilem, dokud si nelehli. Cesta zpátky byla tichá, a když jsem se podívala na Martina, plakal. Po pár minutách mi řekl, že tahle matka už několikrát byla ve škole, prosit o jídlo, a mama Michael, žena Martinova, dala jí najíst i něco pro děti, ale to bylo vše. Až teď si uvědomil, jak velká je jejich bída. Podíval se na mě a s povzdechem poznamenal, že se musíme modlit, abychom jim dokázali pomoci.
Někdy je vážit si sám sebe těžké, těžší vážit si někoho koho znáte dlouho a nejtěžší opravdu si vážit někoho koho jste sotva poznali. Ale já cítím víc než to k řediteli malé školy v malinké vesnici Dongobesh. Jeho skutky a postoj srdce hovoří jasnou řečí. Je oddaný dětem a tomu co dělá. Není těžké ho mít rád, není ani trochu těžké ho ctít. Je to muž, který tvrdou a poctivou dřinou vybudoval místo plné nadějí.
Na kamenné schody kostela přinesl vítr barevný list. Srdce mi zabušilo a na chvíli přestalo bít. Vzpomněla jsem si na zlaté listí zaváté k domu od nedalekého stromu. Martin ho zvedl a podíval se na mě. Letos bude sucho, bude těžké uživit naše děti, řekl. Bůh na vás nezapomene, odpověděla jsem. A věřím tomu! Protože při pohledu na tohoto muže, věřím, že všechno je možné.


Mama Michael
Žena po porodu prvního syna ztrácí kus své identity a lidé začínají zapomínat na to jak zní její jméno. Od té chvíle jí nikdo neřekne jinak než Matka toho a toho (podle jména syna). Stejně je to i s Martinovou ženou. Je nenápadná. Tichá a pokorná. Jako svíce, stojící klidně v koutě a osvětlující mnohdy potemnělý pokoj. Milující náruč mámy. Mizí v ní nejen vlastní děti, ale také ty, které už nikoho jiného nemají. Martin je mocný muž, naplněný Duchem Božím, ale bez své ženy by byl jen poloviční. To ona chystá jídlo, hladí ho po tváři a každý den ho obléká do čisté košile. Nikdy si s námi nesedne k jídlu, třebaže je pozvaná, třebaže ji manžel pobízí. Umyje nám ruce a nachystá co nejlepšího zrovna má a pak odchází. V obličeji kmenové jizvy, ale na duši jizvy lásky. Ona je ohněm domu, silou, která žene muže dál. Povzbuzením v beznaději. A když obejme mě, jako by mě objala moje vlastní máma. Mám já to ale štěstí, můj život je přeplněn ženami, od kterých se můžu jen učit. Kéž bych to dokázala.

Nina a Kajsz
Dvě kamarádky, každá tolik jiná, ale obě s dobrým srdcem, humorem, rytmem v těle. Když ony přijely, všichni ti, které jsem znala předtím, odjížděli. Bylo to přelomové období. Čas tady je jiný než doma. Jeden den může změnit život víc než několik let doma, a naopak mnoho měsíců se může jevit jako krátká procházka. A vztahy, které se vytvoří tady, jsou jaksi znásobeny společnými prožitky. Budou mi chybět. Posezení u ohně, opékaní chleba na klacku, ranní kávu a odpolední čaj, smlouvání na trhu a výstup na horu Harar, pohled na kousek ráje. To všechno jsou ony, to všechno je Afrika. To všechno je malé místo někde v mé srdeční krajině, erbu mého žití.
Alexandr
Pokaždé když, vejde tento mladý muž do místnosti započne candrbál. Máte těžký den, jste naštvaní, unavení, znudění? Hlouposti! Život je dar a je třeba ho využít, každou chvíli! Kejklíř co často skrývá bolest a frustraci jen proto, že věří ve smích. Na zamračené nebe je třeba přivolat pokaždé vichr, aby mračna odnesl do nicoty. Klaun co za bláznivinami ukryl starost o lidi, o životy, o budoucnost. Hoch, co si odmítá přestat hrát, malý chlapec v těle muže. Tolik mě toho naučil. Jak se dívat a vidět, orly na obloze a východy slunce, jak hledat a nalézt, jak prosit a dostávat. Když jsem odjížděla, někde hluboko jsem cítila, že je to naposledy. Naposledy kdy vidím neposedné, uličnické oči a bezstarostný úsměv. Bez některých lidí si život nedovedu představit. Většinou jsou už v mém životě dlouho a museli jsme vybojovat mnohé bitvy, ale Alex k nim nepatří. Těch pár měsíců, která jsme spolu prožili na Africké vsi, byly nabité a neobyčejné. A nikdy nezapomenu na to jak miloval lidi a dělal jim radost kudy chodil, ale nebudu doma ležet na posteli a truchlit pro rozdělení cest. Jsem šťastná, že jsem ho potkala a on mě přesvědčil, že jsou ještě na světě lidé, kteří smíchem opravdu léčí. Lékař a klaun, kéž by jich bylo v nemocnicích celého světa více.

Je jich spousta. Tolik lidí, tolik srdcí. Tolik pocitů. V Africe a hlavně tady doma. Jednou to všechno vyletí komínem a bude započata další cesta. Doufám, že na té cestě budeme spolu vy moje ztracené i nalezené kousky skládající mozaiku života.