Z Arushi do Karatu byla jako ve zlém snu. Krajina, kterou milovala, míhala za zaprášeným oknem jako groteskní panoptikum. Nad stále ještě asfaltovou cestou se tetelil horký vzduch a měnil horizont v rozmlžený přízrak. Z kopců do údolí sestupovala skupina masajských mužů, nesli oštěpy a jejich ebenově lesklá kůže a barevné látky omotané kolem boků zapadaly tak dokonale do celkového obrazu jako by to bylo zrovna dnes, kdy se je Bůh rozhodl stvořit. A na vysokém kaktusovém stvolu vznešeně seděl orel. Auto zpomalilo a foťáky začaly cvakat. Jen jediný zůstal schovaný, její. Do hotelu ji donesl oddaný průvodce, ale pak už všichni museli pokračovat v cestě a tak osaměla. Jen několikrát v životě se cítila tak špatně. Vysoká horečka, celé tělo v ustavičné bolesti. Ani spánek, ani bdělost. A pak přišli oni a vzpomínky na ně. Ti, které tak dobře zná. Konejšivá ruka milující matky, veselý usměv v modrých očích té co se stala součástí rodiny, písnička, která byla někdy někde zpívána jen pro ni. Cítila bezpečí, naději, slyšela hlasy a všechny na ní mluvily. Ti které nechala doma, ti, kteří tam byli ať se smála a nebo ne, ti kteří stále čekají. Nebyla sama, nikdy. Bůh mi tam znovu připomněl, jak bohatá jsem, jak moc mi toho daroval ve VÁS i v mnohém jiném. A třebaže těch 48 hodin bylo jako bolestná věčnost, vždycky jsem věděla, že se mi doopravdy nic nestane. Ale přesto mě napadla jedna myšlenka...vlastně to byl jeden kamarád, který mi položil tuhle otázku: „ Stálo ti to vůbec za to?“ Nemusela jsem vůbec přemýšlet. Stálo!! Tyhle poslední týdny jsou jedny z nejzajímavějších, nejužitečnějších, nejpoučnějších a ano možná někdy i nejděsivějších v mém životě. Nikdy jsem se víc necítila součástí něčeho dobrého tak, jako tady. Nikdy jsem ještě neprožívala tolik smíšených i šílených emocí. Nikde jinde jsem se nemusela každý večer dívat pod nohy ze strachu před jedovatými hady a nikde jinde jsem nedokázala hodiny jen tak sedět na zahradě, dívat se do dálky a být úplně klidná a spokojená. Stojí mi to zato? Ano, ano, ANO!!
Propásla jsem jeden z nejhezčích národních parků světa, ale ani toho nelituju. Když už mi bylo opravdu hodně špatně, zavezl mě přítel k místnímu lékaři. Když jsme tam přijeli, přesto že jsem sotva stála na nohou, připadalo mi to jako vystřižené z časopisu. Malá nemocnice na úpatí hory, na protějším kopci masajská vesnice a v dálce troubení slonů a chichotání hyen. Postarší fousatý americký lékař mě zběžně vyšetřil a nacpal do mě všechny možné léky a hned potom se rozpovídal o tom, že mnoho let trvalo než on a jeho žena postavili tuhle nemocnici. Zasvětili tomu život. Teď mají práce nad hlavu a potřebovali by každou pomocnou ruku. Jsem nesmírně vděčná, že jsem ho mohla poznat, navázat kontakty a poznat další místo na zemi, kde je potřeba pomoci nevyvratitelná.
A tak i nemoc tady v Africe mi přinesla mnoho dobrého. Každý zdravý den je darem. A na slastní kůži jsem poznala jak i zdánlivě špatné semeno, muže nést i dobré ovoce.
Díky Bohu léky zabraly a za 24hodin už jsem stála na prahu nového zážitku. Z vysoké skály jsem pozorovali dech beroucí výhled do národního parku Lake Manyara. Slunce právě výchazelo, stáda zeber a antilop mířily ke břehům jezera, zahnat ranní žízeň a začít nový den, nový zápas o život. Do Afriky znovu přicházelo světlo a být toho svědkem zrovna na tomhle místě, to bylo...!!
Wild life in Africa!!
Žádné komentáře:
Okomentovat