Jeden den Haydom

Jakýkoli  den tady v Haydom se může z klidného lenivého, v okamžení stát malým dobrodružstvím. Když nad tím přemýšlím, každý den, je dobrodružstvím. Pro ty, kteří v hustém procesí procházejí branou nemocnice je to dobrodružství mnohdy životní. Přežiju, nebo už nikdy neuvidím své děti? Pro lékaře a sestry se každá operace, každá rána a každé nově zrozené dítě stává dobrodružným, a pro nás, kteří tady jsme jen „na chvíli“ jsou to dobrodružství, která si přejeme vyprávět jednou svým dětem a vnukům. Možná někde v klidu u krbu s hrnkem teplého kakaa, za oknem zasněžená krajina. Tak se posaďte a poslouchejte.

Slunce vyšlo brzy. Tak rychle, jako by ho někdo na oblohu prostě hodil. Noc byla hodně hlasitá a tak jsem usínala až s prvními paprsky. Netrvalo dlouho a  nadobro jsem musela z postele, protože tomu, kdo se opozdí,  už snídani nedají a začít den Africe bez snídaně, to vám opravdu nedoporučuji. Po pár banánech a hrnku kafe, každý spěchá za tím svým. Bíle pláště rychle odplují tam, kde se zachraňují životy, ti, kteří pracují v kanceláři si vezmou zásobu kávy a jdou za papírovou robotou a jiní zase spěchají dohlížet na jeden ze stavebních projektů, který tady právě probíhá. Já pak, odcházím mezi statečné rodičky a novorozence, kteří právě opustili bezpečí a vykročili do života v Tanzánii.

Na oddělení je dneska docela klid. Máme asi osm žen, které to dneska čeká. Porodní asistentky i studenti se hemží všude kolem a dělají rutinní dřinu. I já se snažím přiložit ruku k dílu a tak je brzy vše připraveno pro pány doktoryJ A pak už jen čekáme, kontrolujeme, pozorujeme, učíme se. Někdy mi dělá velký problém soustředit se na ženu, více než na švába, co běhá na zdi za její hlavou, ale dílo se nakonec podaří, i když s menšími komplikacemi. Přivedli jsme na svět dalšího maličkého. Asi nikdo nemá takovou radost jako já. Tady je to prostě jen narození, součást běžného života, jako všechno co se tady děje. Dítě okamžitě končí v náručí čekající babičky a ta ho balí do barevných látek a  v mžiku schovává pod své katanga (domorodý oděv).

Na obědě je hodně veselo, každý bílý je rád, protože máme palačinky! Jsou výborné a břicha za chvíli nacpaná k prasknutí. Po obědě jsem se rozhodla pro práci v C.C.U. to je oddělení, kde se starají o děti, které přišly o matku při porodu. Místní věří, že přijít do styku s mrtvým člověkem tě činí nečistým, a rok se s tebou nesmí nikdo stýkat. A tak tady zůstávají sirotci tak dlouho, dokud se rodiny neodhodlají  vzít je domů. Asi hodinu a půl třídíme prádlo a oblečení pro děti. Někdy mě až píchne u srdce, když vidím špinavé, zaprané věci, které tyto děti nosí, protože jsou používané stále dokola a vzpomínám na všechny ty krásné výbavičky našich maminek. Jenže tyhle děti jsou vlastně velmi požehnaní, že se narodily tady. Kdekoli jinde by je nejspíš pohodili do buše jako znečištěné, u nás mají dobrou stravu i péči, co na tom sejde, že nemají roztomilé botičky Adidas?

Když je práce hotová a děti v postýlkách, je čas pro dívčí jízdu městem. Už umíme říct pár slov svahilsky a tak se cítíme skoro jako místní. Číslice a tím pádem smlouváni na trhu nás hodně baví a tak se do toho s elánem pouštíme. Děláme chyby a často se nám smějí, ale většinou nakonec dostaneme co chcemeJ . Dneska jsme si koupily snubní prsteny, protože jsme zjistily, že  je to jediná zaručená obrana  proti všem dotěrným kluků, kterých je kolem nás vždycky několik. Po tak náročném nakupování jdeme do místní „krčmy“..podávají tam čerstvé „hranolky“, kaši ugali, fazole, a výbornou pikantní omáčku. Nějaká ta muška se dá v jídle přehlédnout, když jste hladoví, jako jsme byly my. Je to neskutečný pocit sedět v africké boudě, jíst „naštěstí“ umytýma rukama a klábosit o tom co kdo za ten den prožil.

Vracíme se už po tmě, v domě pro hosty se ozývá smích a my se těšíme do postele, ale pak se na cestičce něco zalesklo. Ve světle měsíce a několika rozzářených oken nedalekého domu jsme uviděly hada. Nebyl velký a zůstává v klidu ležet u kraje trávy, a tak se po počátečním úleku se smíchem dereme  pro kamarády, aby se také podívali. Ale jakmile ho jeden z nich uvidí, křikne ať zůstaneme v klidu a běží pro velký balvan opodál. Až třetí rána byla smrtelná. Nebyl velký, ale byl nebezpečný. Naštěstí jsme se pořád držely v bezpečné vzdálenosti a viděly ho včas. Ano, i dnes na nás Bůh dával dobrý pozor.

Jak jsem řekla, každý den tady je dobrodružstvím. Ale já naštěstí vím, kdo na ty mé „dobrodružství“ dohlíží. A tak jdu spát s modlitbou o svou rodinu, přátele o klidný spánek a každý nový den tady v Haydom.

Mtoto

Ležela na úzké posteli ještě s jednou ženou, přikrytá barevnou látkou a spala. Když jsem jí přišla změřit teplotu a tlak, jen něco málo zavrněla a přikryla si obličej. Nechala jsem jí spát a šla dál.

 Moje kamarádka Selia, která je tady jako medička na krátké stáži, ještě nepřišla udělat vizitu a tak postupně obcházím všech jedenáct lůžek, to znamená dvaadvacet pacientek a měřím základní vitální funkce a poté více či méně úspěšně i ozvy srdečního tepu dítěte. Sem tam do dveří nakoukne nějaká sestra, sem tam výzkumný pracovník, jindy zase student zdravotní školy. Všichni na sebe pokřikují svahilsky a já se cítím jak Alenka v divotvorné Africe. Vládne tady prvotřídní zmatek, nebo to možná jen mě tak připadá. Od lůžka k lůžku, od pacientky k pacientce, od ženy k ženě. „Habari, muzuri, salama…“ Navzájem se zdravíme a ani se moc nerozpakujeme hledět jedna na druhou…vždyť jsme každá tak jiná...a nebo jsme vlastně úplně stejné? I ony milují své rodiny, i ony mají přátele, starosti a sny. Přesto, když je vidím, na staré nemocniční posteli, jíst kaši ugali a odhánět neodbytné mouchy, cítím stud. Za to všechno co já mám, a nebo budu mít hned jak se vrátím domů, a ony nikdy nebudou. A nejhorší na tom je, že tyhle ženy umí žít spokojeně i bez toho co nemají a já mnohdy nejsem spokojená ani s tím vším přepychem, kterým jsem doslova pohlcena.  

Vracím se k ní, má kůži jako z ebenového dřeva, je zvláštní. Krásná. Ale oči má smutné, zastřené. Je v pokročilém měsíci těhotenství. Vdaná a má šestnáct let. Když přichází lékařka šeptem mi říká, abych ji vyšetřila. Pohmatem zkoumám jak dítě leží, kde můžu poslechnout srdeční ozvy. Ale něco není jak má být. Mladá doktorka se ke mně opět nakloní a ptá se, jestli jsem nahmatala polohu dítěte. Kroutím hlavou a ona dodává: „Ano, protože není žádné dítě.“ Tahle mladá žena, dívka, je vdaná dva roky a tak moc její muž touží po dítěti, že pod tlakem si sama přivodila psychické těhotenství. Nikdo by neřekl, že nenosí potomka. Bříško krásně klenuté, všechno tak jak u ostatních žen, jen jedno chybí. Život. Jak to, že na světě žijí šestnáctileté dívky, které touží se zavděčit muži tak moc, že jim jejich tělo začne lhát. Už je tady podruhé za dva roky se stejným problémem. Pokaždé se všemi známkami těhotenství, ale nikdy to není reálné.

„Bože“, říkám šeptem, „Dej té ženě dítě, aby nemusela žít v hanbě, v ústraní, ve vyhnanství.“ Všechno je možné. Kdo ví, jaký bude její život.

Takové bylo dnešní ráno na porodním oddělení Haydom Lutheran Hospital v Tanzánii. A jaké bylo to vaše?

Dongobesh

Toho rána byl zpěv ptáků hlasitější než obvykle. Vstávala jsem za úsvitu a tak jsem ho mohla ze svého okna pozorovat se zatajeným dechem. Nad plání v údolí se povalovaly zbytky noční mlhy a orosené listy stromů budou brzy vysušeny vycházejícím sluncem. Z pod blízkého keře vyběhl hubený pes a zmizel na rohem domu.  Musela jsem hodně spěcha,t abych byla se stihla přichystat před tím, než přijedou mí přátelé, kteří mě vezmou do nedalekého Dongobeshe, na vlastní oči vidět, jak působí podpora, kterou posílají štědří lidé z České republiky.  Asi o hodinu a půl později dorazili s širokým úsměvem a slovy: „ To víš, tohle je Afrika!“ Začínám si zvykat. Netrpělivý člověk, zde věru zažívá muka. Mě ale hodinka a půl navíc pranic nevadí, aspoň jsem si ještě zdřímla. Ranní ptáče ze mě asi nikdy nebude.  Pak už to ale dlouho netrvalo a po hrbolaté africké cestě jsme se rozjeli objevovat neviděné. Za necelou hodinku jsme byli na místě. Dongobesh je malé městečko v údolí. Zastavili jsem na kopci, kde má škola pole, pro pěstování kukuřice a slunečnic, aby mohlo být lépe postaráno o děti. Vyšplhala jsem na veliký kámen a podívala se do dálky. Na jedné straně byla skalnatá úpatí, na další čerstvě zoraná pole a na další zase městečko, které čekalo, až ho navštívím. Byl to jeden z pohledů, které se nikdy nezapomínají.

Byla to pro mě čest tam být. Na místě, kde je vybudovaná křesťanská škola a školka. Tam kde děti, které by se nebýt vás nikdy nedostaly do školy, můžou přijít každý den a naučit se něco nového. Získat hodnoty a vzdělání, které jim pomůže k lepšímu životu. Ředitel školy, usměvavý Martin Tanga, mi řekl: „ Dej dítěti vzdělání a dáš mu dar k nezaplacení! Je to obrovský zázrak, že už tolik dětí našlo adoptivní rodinu a můžou se učit. Tyhle děti jsou vděčné, když můžou přijít do školy.“   Viděla jsem, co všechno už bylo uděláno..krásné prostorné třídy, s okny a velkou tabulí, probíhající stavbu záchodů, snahu o zprovoznění elektrifikace v ubytovně dětí. A zároveň jsem přitom viděla potřebu k dalším a dalším úpravám a přístavbám a hodně velké otevřené pole působnosti k pomoci ať už materiální, nebo fyzické.

Tohle místo je jedinečné, tihle lidé jsou jedineční. Nikde jsem se necítila více vítaná. Všechny dveře byly otevřené, „karibu“ znělo ze všech stra. Před jídlem nám umývali ruce a dali nám to nejlepší, co měli. A co na tom záleží, že to bylo jen těžko kousatelné, co na tom záleží, že podlaha nebyla jako zrcadlo a že záchod byla smrdutá díra? Mě na tom teda nezáleželo! Laskavé srdce je cennější než veškerý pokrok a luxus, kterého se nám dostává doma. Vím, že si to mnozí uvědomujeme, ale něco jiného je o tom mluvit a něco jiného je to zažít. Ten pocit, když vás hostí lidé, kterým se ani nezdá o jídlech, které jsou u nás tam běžná jako vzduch k dýchání. Otevírá to úplně nové pocity, které jste ani netušili, že máte a nebo jste zapomněli, že něco takového vůbec můžete cítit. Pokora, vděčnost, radost. Přistihla jsem se, že se nemůžu přestat usmívat. Byla to čistá radost, být s nimi, jíst s nimi, mluvit s nimi.

Třešničkou na dortu byla radost dětí, ze všech těch hraček, které jsem jim přinesla. Žijí tak skromně. Mají postel a malý pokojík, který sdílí dvě až čtyři dětičky, mají co jíst a to hlavně díky vám, kteří je podporujete. Mají čisté, i když staré a otrhané oblečení a teď už si mají i s čím hrát. Když jsem otevřela kufr, byly prvně hodně stydlivé, ale potom se začaly strkat a jásat nad ukořistěnou hračkou. Každé z dětí mi přišlo poděkovat. Každé mělo úsměv od ucha k uchu. Mnozí ten den dostali svojí první opravdovou hračku.

Tyhle děti už vědí jaké to je nic nemít a pak něco dostat. Vzdělání, střechu nad hlavou, starostlivou péči, jídlo, hračky. Všechny děti zpívají o Bohu, každé z nich se umí pomodlit a poděkovat. Každé z nich ví, jaký to je zázrak a dar. A co my? Víme jaké to je, děkovat Bohu za každý den prožitý v suchu s plným žaludkem? Vzpomeňme si na to, až se probudíme a ucítíme čerstvě pomletou kávu, nebo když budeme usínat ve vyhřáté posteli. Vzpomeňme si na to, že práce ještě není zdaleka u konce.

Mvua

Prší několik dní. Ze svého okna mám skrze větve stromů výhled do rozlehlého údolí a tam, kde před pár dny byly jen kaluže, jsou  teď jezera. Cesty doslova tečou a všichni bílí sedí s více či méně otrávenými výrazy doma u oken a přejí si, aby to už konečně přestalo. Přece nezaplatili tolik proto, aby seděli na zadku a čekali, až přestane pršet. Některým zase vadí, že neschne prádlo, a že pověšením do na šňůru jen docílili toho, že je vypráno několikrát za den. A jiní zase s pokřiveným úsměvem obhlížejí boty celé od červeného bláta a kalhoty, které jsou až ke kolenům poznamenané prostou cestou do práce. Ale jsou tady i takoví, kteří tady žijí už delší dobu a Tanzanii si zamilovali natolik, že se stala jejich domovem. Ti vesele obhlížejí úrodu na zahradě a odpoledne jdou s přáteli hrát fotbal a nic jim nevadí, že přijdou od hlavy až k patě pokrytí vrstvou špíny.

A právě tihle lidé mají můj obdiv. Zjistili totiž, co déšť znamená pro Afriku. Nesnaží se nachytat opálení nebo vyhřát zmrzlé evropské kosti. Vědí, že každý domorodec, který ráno vstává a slyší bušení deště do plechové, dřevěné nebo palmové střechy, vstává s úsměvem. Že jejich bosým nohám nevadí bláto ani se neshánějí po deštníku při prvních kapkách. Tady totiž déšť znamená život. Všechno se mění. Celá země kvete, roste a zpívá. Ptáci jsou tak barevní a tak hlasití, že někdy musím strčit hlavu pod polštář, abych mohla spát ještě o něco déle. Když je déšť, jsou také plné studny, je úroda na polích, bude co jíst, co prodávat. Je to radost, když Bůh sešle déšť pro horkou Afriku.

A tak i já se snažím radovat. Z toho, že mi teče sprcha a splachuje záchod, z toho jak vidím, že mi za oknem nádherně rozkvetl podivný fialový keř, z toho že až půjdu do vesnice koupit pár banánu a moje oblíbené mango budu mít nohy špinavé až ke kolenům. Co na tom záleží, teď jsem v Africe a měla bych se radovat z toho, z čeho se radují oni. Snad se mi to podaří, snad mi Pán dovolí prožít každý den jako by byl dalším zázrakem, což skutečně je, jen my na to někdy zapomínáme. Stejně jako zapomínáme na to, že déšť není jen další otravná překážka při cestě do školy, do práce nebo do kina, ale že je to životodárný zázrak všedního dne. 

Den čtvrtý

Včera v noci mě vzbudil podivný zvuk, silně pršelo a zvuk lijavce a hromu se mísil s křikem místních lidí z nedaleké vesnice. Jako by celá země elektrizovala, pulzovala napětím. Jen jsem tiše ležela pod stokrát spravovanou moskytiérou a poslouchala. Ráno jsem se dozvěděla, že vesničané chytli jednoho muže při krádeži krávy a celá vesnice ho s bojovým křikem vedla na místní policejní stanici. Co se s mužem stalo, to už nevíme. Myslím, že je dost jasné, že krádeže se v Africe nevyplácejí. Když jsem byla v Ugandě, jednou mi jeden lékař vyprávěl, že měl mnoho let loajálního černého sluhu a ten mu hned na začátku služby řekl, že pokud si nebude cenné věci schovávat, bude nucen mu je vzít. Protože by se o něm v rodině říkalo, že je zbabělec, když měl možnost ukrást a on to neudělal.

Tady je tomu trochu jinak. V téhle vesnici se dost podstatně změnilo vnímaní bílých lidí. Místní nám tady říkají Muzungu, tenhle výraz původně znamenal bílý, bohatý člověk, který má hodně na rozdávání. V Haydom  to ale znamená spíš něco jako běloch, který přijel pomoci, třebaže nemá zas až tak moc peněz. Lidé se z širokého okolí přicházejí léčit do zdejší nemocnice ( Haydom Lutheran hospitál). Stojí tady už hodně dlouho, tak dlouho, že strom, který byl zasazen při základním kameni, sahá nyní vysoko do nebes.  Každý, kdo tady byl, vám poví jak neuvěřitelné je, že tahle nemocnice vznikla. Práce norských misionářů začala opravdu uprostřed ničeho. Materiál na stavbu vozili na zádech šedých mul a z ničeho vybudovali velký komplex nemocnice, kde jsou nejen lůžkové oddělení, ale také dvě velké budovy ambulancí. Jedna pro všeobecnou medicínu a jedna výhradně pro těhotné ženy, které chodí na preventivní prohlídky, pokud jsou HIV pozitivní tak pro léky a hlavně je zde mnoho edukačních informací, což je ta nejlepší cesta jak něco změnit a zlepšit. Každý den se v nemocnici provede nespočet operací. Studenti medicíny, se kterými se tady kamarádím s úsměvem povídají, že se na operačním sále vracejí o několik desítek let zpátky, ale lidé přesto přežívají a jsou zachraňovány spousty životů. I porodů je v zde hodně. Některé jdou hladce, ale je zde mnoho i komplikaci, které nemají pokaždé šťastný konec, hlavě vinou pozdního příchodu do nemocnice. Přesto ale je skutečným pokrokem, že se ženy v této oblasti naučily chodit rodit do nemocnice a nevolí špinavou zem chatrče nebo trávu pod stromem někde v buši. Věřte mi dámy, já sama jsem z toho prostředí dost vyděšená, co by zatím pouhý pozorovatel, který snad brzy přiloží ruku k dílu, takže představa, že by některá z nás měla rodit v této porodnici je mi přímo k smíchu. Vzpomínám na všechny ty krásné a sterilní porodní lůžka, na moderní technické vybavení, na silné osvětlení ve dne v noci, na sprchy a vany a všechny ty léky, kterých máme víc než dost. A přesto naříkáme, křičíme, stěžujeme si na nedostatek péče, na nedbalost a neohleduplnost. Žádná z nás by ani nepípla, kdyby věděla, jak rodí, ženy zde a to se můžete vsadit, že místní to vnímají jako neskutečný luxus, což na africké poměry skutečně je.

Mnoho z bílých, kteří zde pracují, svůj život místní nemocnici zasvětili. Žijí tady mnoho let, mají tady domy, děti, a i když se vrátí domů, často se sem vracejí. Nemocnice v Haydom je ukázkou Boží velikosti, toho, co dokážou lidé, kteří Ho mají v srdci a chtějí něco udělat. Nezbývá mi než tiše sedět v koutě a pozorovat a učit se. Místní jazyk, zvyky, kulturu, a hlavně svou profesi. Je toho tolik co neumím, ale věřím, že ať tady nebo kdekoli jinde v Africe či ve světě budu moct i já mít jednou výsadu udělat něco, co má cenu a co pomůže druhým.

  

Cesta z mesta

Co ti cestou cvrknne do nosu...

Sedím v pokoji a za okny se začíná probouzet k životu Africká noc. Jsem unavená k smrti a najednou si uvědomuju, že už jsem několik dní skoro nespala, beru antibiotika a mám za sebou mnoho a mnoho kilometrů a pomalu mi začíná docházet pojem Boží milost. Ani jedno letadlo nemělo zpoždění, žádný úředník mi nedělal problémy, taxikář nepřijel o hodinu později ale o hodinu dřív a to co zvládl ten příšerný, rozhrkaný, zrezivělý landcruiser to bylo neuvěřitelné. Kdo jede do Afriky, ten se má připravit na pořádnou dávku problémů, já připravena asi zatím nejsem a tak mi Pán dává oddechJ. Když jsem přemýšlela o tom, co napíšu jako první zážitky, každou prožitou chvíli jsem si říkala: „ Jo to je ono, o tom jim napíšu. A tak toho je nakonec tolik, že kdybych to opravdu chtěla popsat nedělám už ani nic  jiného. Jenže já mám hlad, večeře bude za chvíli hotová, a proto jsem se rozhodla jen pro malé střípky. Ať si taky máme o čem povídat, až se vrátímJ

Co ti cestou cvrnkne do nosu

Několik z vás mě prosilo, ať jim něco přivezu, a když jsem se ptala co, použili právě tuhle frázi. Já ji miluju. Nezavazuje k ničemu a zároveň obdarovaný dostane něco spontánního a možná tím pádem nejlepšího. Když jsem pak ale na letišti nasedla už podruhé do afrického taxíku a podruhé se projížděla černou noci v černé zemi, říkala jsem si, že vidím věci, které do nosu necvrnkají ale přímo bíjí (tedy spíše do očí) a že si je určitě musím zapamatovat a předat dál. A stejný pocit jsem měla při jízdě do nemocnice na druhý den. Je toho opravdu moc, takže jen perličky a ve zkratkách, nechte pracovat svoji fantazii. Protože tentokrát jsem nemohla nic cítit (můj nos je totálně ucpanýJ) první věcí, které jsem si všimla, bylo nebe. V Africe je to jako u nás na vesnici, tam kde nejsou žádná světla, tam hvězdy svítí nejjasněji.  Z otevřeného okénka profukoval vítr a já koukala na to nádherné nebe a říkala jsem si, i kdybych se tady měla příšerně, pokaždé když se podívám na nebe, budu doma. A z hvězdného nebe už je jen kousek na zem.  Sem tak osvětlily naše reflektory nějakého zbloudilého černocha, ze kterého ovšem jsou  vidět jen oči, viděla jsem ohníčky na vaření i svícení, kluky kteří hráli (nekecám) biliard, noční ptáky vyrušené projíždějícím autem. A pak už konečně hotel, který by byl dobrý i na svatební cestu a stál mě poněkud víc, než původně slibovali a sladkých 5 hodin spánku. A ráno? Tomu se teprve dá říkat dobrodružství!

 Opět nezvykle přesný taxikář mě vyzvedával v 7 a hurá vyměnit penízky. Ale i když všechny (dvě) směnárny měly mít otevřeno od šesti, nenašli jsme tam živáčka. A tak mě taxikář s „Don’t worry“  odevzdal černochovi, který nevypadal příliš nadšeně, že poveze živou atrakci. Přesto ale jsem  se namačkaná v „terenním“ autě s asi 20 černochy vydala jsem na 8hodinovou cestu necestu. Nejde slovy popsat krásu zdejší země, barevná je asi nejlepší slovo. A to co nám cestou všechno lezlo do cesty…stáda krav a ovcí popřípadě dětí, které je pásly, byly za chvíli nudnou rutinou. Oživení jistě přinesla tlupa paviánů, kteří se ani přes usilovné troubení moc k pohybu neměli. A taky šílená modrá ještěrka (jako šmoulové) s křiklavě oranžovou hlavou mi připomněla, že tohle rozhodně bude všechno jen ne nudné. Navíc po celou cestu mě ze zadu ohmatávaly malé ručičky hošíka, který nutně musel využít příležitosti, že s ním strašidlo jede v autě, a právě ony ruce mi bránili upadnout do spánkového komatu, takže jsem si všechno náležitě vychutnala. Nejhlubší dojem ve mně však zanechala jedna víska na kopci. Kopci…skoro dvě hodiny v kuse jsme s autem jeli do hodně strmých kopců, už jsem si říkala, kde se tam vzala ta „cesta“ a pak najednou, uprostřed ničeho, pár domečků a lidí, kteří spokojeně klábosili nebo cosi málo dělali a mě spadly čelisti. Pro mě, která se zadýchá v sosnovském kopci, je absolutně nepochopitelné jak se sem ti lidé dostlali a ještě stokrát nepochopitelnější jak žijí. Mě se nechce dvakrát ani do Penny, když něco zapomenu a oni to tahají na zádech, nevím jak dlouho pěšky do kopce a takhle prostě existujou. Pro mě naprosto šílené ale strašně obdivuhodné. Uplné soužití s přírodou, v težkých podmínkách, žijí! Navíc dům s krásnější vyhlídkou a úžasnějším prostředí asi nikdo jiný nemá. Kéž by mi stačily slova, chtěla bych abyste mýma očima mohli vidět alespoň zlomek toho co dnes já. I kdybych zítra jela domů, i kdybych už nikdy nevytáhla paty z domu, tohle za to stálo. A stojí za to děkovat Bohu! Noc za okny je v plném proudu, začalo hřmít a leje jako z konve (začalo asi půl hodiny po mém příjezduJ) a mě už žaludek zpívá píseň hladovců. Jdu jíst!

Cesta

A je to tady, už jen pár hodin mě dělí od začátku cesty. Na jednu stranu se hrozně těším na tu druhou je mi lito, že tady nechávám, i když na chvíli, lidi, které mám hrozně ráda a budou mi moc chybět. Cesta bude náročná. Zítra brzy ráno mě mí drazí Klusovi naloží s moji mega těžkou batožinou a vydáme se do Vídně. 6:55 letím do Amsterodamu kde mám dvě hodiny na přestup a pak mě čeká osmi hodinový trip až do Kilimanjara. A tam už mě bude čekat černý taxikář jménem Babu:)) a zaveze mě do hotelu, kde mě ráno opět vyzvedne a šest hodin se budu kodrcat už po Afrických silnicích. A to bude doufejme konec mé dlouhé cesty do nemocnice Haydom:) Děkuji za modlitby a veškerou podporu ještě jednou. Další dojmy už budou jen z africké divočiny.