Když se podíváte na Africkou oblohu vidíte dokonalost. Ve dne je nebe tak nějak modřejší a v noci jsou hvězdy zářivější. Možná to je ale také tím, že je to jediná stejná věc jako je doma. Nebe, obloha, slunce, mračna před bouřkou. Protože od prvního okamžiku, kdy opustíte palubu letadla tušíte, že jste se ocitli v jiném světě. A dnešek to jen dosvědčuje těmi nejpádnějšími argumenty. Dnešek je opět výjimečný. A začíná právě zde...
....otřískané zelené auto zastavuje u hliněné boudy. Dveře jsou otevřené a postarší muž nás s úsměvem zve dovnitř. Místo ke snídani. Na ohni ohříváme vodu na ranní kávu a čaj tak sladký, že vám připadá jako byste pili vánoční cukroví. Z novinového papíru vybaluje černý průvodce ještě teplé čapati a místnost se za chvíli plní mlaskavými zvuky. Svítá a drobně prší. Nad plání se povaluje mlha a je lezavá zima. Stojím ve dveřích a kouřící hrnek kafe mi příjemně ohřívá dlaně. Na obzoru se objevují běžící postavy. Vynořují se z mlhy jako přízraky a přesto jsou tak neskutečně skuteční až mě z toho mrazí. Muži, štíhlí a svalnatí, jako by je právě v této chvíli někdo stvořil z africké hlíny, vytesal z ebenového dřeva. Běží lehce, v rukou oštěpy a hlavy skloněné před deštěm. Na sobě mají pouze barevné masajské látky, omotané kolem hrudi a beder. Když se přiblížili něco volají na průvodce a ten je zve dovnitř. Nabízíme snídaňové dobroty a i jim se v rukou brzy objevují hrnky s přeslazeným čajem. A my? Naivně se fotíme s oštěpy a vzájemně si podáváme ruce na rozloučenou. Zanedlouho přichází další skupinka mužů a vzájemně se hlasitě dohadují klikavým jazykem místních kmenů. Brzy se opět ztrácejí v mizící mlze. Všichni jsme si říkali, že je neuvěřitelné snídat s lidmi nepoznamenanými civilizací. S těmi co zrovna vyráží na lov, aby děti a ženy měly co jíst...když tu myšlenku řekneme nahlas průvodce se zarazí a říká: „ Nejsou dnes na lovu, bude válka!“ Dva kmeny dnes budou bojovat o půdu, každý si myslí, že je v právu. Tito muži odešli právě zabíjet, rvát se o to co si myslí, že jim po právu náleží. A my hloupí cvakáme foťáky a nevíme, že možná zachycujeme poslední chvíle jejich životů. Dneska bude válka.
O několik hodin později a několik kilometrů dále, byli jsme pozváni do jedné vesnice. Staneme se na pár hodin její součástí, zkusíme jaké to je žít prostě a v souznění s přírodou. Tihle lidé a země, ve které žijí, jsou jako dvě neodmyslitelné součásti. Jako části puzzle, které do sebe zapadají s železnou přesností a ani jedno ani druhé nelze nahradit, změnit. Jsou spolu dokonalí. Africká země je ke svým dětem mnohdy krutá, dlouhá období sucha jsou mnohdy smrtící a lidé hladem padají jako mouchy. Ale když se sejde rodina, zapálí oheň a začnou zpívat, zpívají o lásce a radosti. O tom jak moc milují Boha za všechno, co jim dává, o tom jak se radují, když konečně přichází déšť, o tom jak jsou rádi spolu.
Muži začínají rozdělávat oheň. Skoro ze vzduchu brzy vykouzlí plameny a začínají je přiživovat hutnější stravou. My ženy jdeme do buše pro kořeny. Nejdeme dlouho a už se dávají do usilovného kopání. A už jsou tady kořeny, chutnají jako okurky a brambory zároveň. Když nemají vodu, mohou mnohou šťávou utišit žízeň a když mají hlad, pak je hodí na oheň a poslouží jako vítaná svačinka. Sedíme s nimi v kruhu a chroupáme okurkobrambory a úsměvy máme jako americké hvězdy. Tohle je zážitek, který už z našich životů nikdy nezmizí. Když se pak později s plnými břichu nakládáme do auta a na střechu přibývají tři mladí lovci s luky a šípy v rukou, kteří co chvíli vydají syčivý zvuk, auto zastavuje a oni rychlostí střely seskakují a střílí, už se nám zdá, že jsme v nějakém filmu o Africkém wild life a nemůže být možné, abychom toho byli přímou součástí. Po obědě pod stromem baobab a zákusku z jeho plodů, vydáváme se na cestu domů. Do přechodného domova, skromného a přece tolik převyšujícího luxusem život místních kmenů.
Jak vzdálená se teď cítím od vás, od svého domova. Copak ještě něco může být vzdálenější tomu, v čem celý život žiju než to co jsem poznala a prožila dnes?
A tak sedím a dívám se na červánky, na zapadající slunce, a hrdličky cukrující v korunách stromů. A vycházejí hvězdy a měsíc..a jsou stejné jako u nás. A já opět děkuji Bohu za nebe, za to úžasné, divotvorné nebo..stejné jako doma. Tam kde je stále moje srdce, schované u vás všech, které mám tolik ráda!!
Žádné komentáře:
Okomentovat