R jako rudá. Rudá jako hlína téhle země, tvrdá a krutá, přesto plodná a plná radosti. Země kde divočina ještě pořád existuje, kde lidé žijí tak prostě, že my musíme zapínat televizní obrazovky, abychom aspoň trochu okusili. Země je tady vším, když po ní chodíte, mnohokrát si odřete nohu o kámen, auta končí v příkopech a při deštích je to jako malá apokalypsa. Když v ní pěstujete je jako matka krmící děti, hladové, uplakané a čekající co dostanou. Když stavíte domy, je to země, ze které vznikají cihly, ukryty pro rodiny, generace. Rudá jako peří papouška sedícího na nejvyšší větvi. Rudá pro krev, prolitou ve válkách, v nemocnicích, pro uzdravení, pro zahynutí. Rudá jako rty šeptající modlitbu do Africké noci.
M jako modrá. Modrá je řeka, která teče pod kopcem, kde stojí nemocnice. Když se rozvodní, lidé se radují, je to požehnání. Jako jezera v národních parcích, plná plameňáků a hrochů schovávajících se pod hladinou jako zloději co nechtějí být nikdy nalezeni. Voda je vodou, voda je vyjádřením pro pocit naděje. Když prší, znamená to mnoho radosti. Voda se spojí se zemí, barvy se smísí a znamená to jednoduše život. Modrá jako obloha. Rozlehlá a proměnlivá, modré jsou i blesky na půlnočním nebi, někdy až nahánějí strach. Modrá jako obal mojí Bible, knížky, které když se držím, zachraňuje mi život, tady nebo kdekoli jinde.
Z je zlatá. Jako srst lvice číhající na kořist, jako barva antilopy krčící se za křovím, sekundy jí dělí od posledního běhu o život. Zlatá jako tráva, spálená od slunce, kryjící všechny dramata odehrávající se uprostřed jednoho ze sedmi divů světa, Ngoro ngoro, a dalších zázraků Božího stvoření. Zlatá jako křížek mojí babičky, houpající se mi na krku minulou středu. Jako by část jí byla se mnou, její moudrost, její dobrota, její laskavost. Kéž bych byla aspoň trochu jako ona. Zlatá pro slunce stoupající každý den nad naše hlavy, spalující bílé kůže a hřející ty, kteří jsou na něj zvyklí. Pro někoho spalující, pro někoho hřející. Slunce, je tak neodmyslitelné, že když přijdou mraky, vzhlížím k obloze s pokrčeným obočím, vytahuju ze skříně mikinu co jsem koupila za pět korun na trhu a zimomřivě se krčím s knihou v křesle. Slunce, které je nezbytné k růstu, zrání, životu. Zlatá!
Š to je šedá. Šedá mi připomíná asfaltovou cestu, která vede pár kilometrů od Arushi k Haydom, těch pár kilometrů na kterých si člověk připadá jako na nejluxusnější dálnici po několika měsících afrických cest. Šedá je palubní deska auta, ve kterém už jsem několikrát překonala sedmihodinovou cestu do nemocnice. Vedle mě se krčí malá holčička a kabelky několika dam sedících za mnou. V zadní řadě někdo vytahuje sáček kvůli nevolnosti. Zastávka nebude. Šedá to jsou ocelové mraky opírající se o šedá skaliska hor na obzoru. Šedivá, tak si někdy připadám já, mezi těmi všemi barvami, mezi životními příběhy, které kdyby někdo zfilmoval, získaly by Oskara možná dva. Šedé jsou barvy uniformních svetrů dětí z Dongobeshe, dětí, které neměly nic a teď si váží i mála a jejich úsměvy léčí samotu a stesk po domově.
Č je černá. Černé jsou jejich ruce. Ruce konejšící děti, sbírající kávová zrna na rozlehlých plantážích, ruce beroucí oštěpy, luky a šípy aby nasytily rodinu, vesnici. Jako jejich oči, velké a kouzelné. Jako studny, do kterých, když se podíváte hodně zblízka, vidíte kousek srdce, kousek duše, kousek světa. A jste ztracení. A všechno tohle se mísí s bílou. Dlaně jsou bílé, stejně jako ty naše.Děti když se narodí, jsou k nerozeznání od těch, které přicházejí za křiku a nářku a následné radosti u nás doma. Dokonce i vrány jsou tady černobílé. A to mi připomíná, že všechno má dvě strany. Jako každá mince rub a líc, jako se sluncem přichází stín. Nic není tak jak se zdá na první pohled. I když se vám po chvílí zdá, jako že tady žijete půl života, vždycky se najde něco, co vás zastaví a pořádně překvapí.
B jako barevná. Dlouho jsem se snažila přijít na to jak dokonale popsat Afriku a lidi, které jsem tady potkala. Nikdy jsem nepřišla na nic lepšího než BAREVNÁ. Příroda je plná barev, na každém kroku rozmanitost. Tóny se mísí dohromady a vznikají nové a nové odstíny. Kanga žen jsou pestré a plné všemožných tvarů. Ptáci pyšně natřásají barevné peří a Bůh na nebi kouzlí tolik barev, až se lidé zastavují v práci a na cestách a dlouze se dívají na nebesa. Barevné jsou emoce, které Afrika vyvolává. Slzy jdou ruku v ruce se smíchem, vyčerpání nahrazují nové síly a ty zase brzy docházejí. Naděje a beznaděj patří k sobě a život a smrt jsou dávní přátelé. Barevná, barevná, barevná!
Žádné komentáře:
Okomentovat