Luxus uprostřed džungle

Jak já miluju cestování! Pokaždé se otevírají nové možnosti, pokaždé uvidíte něco nového, ochutnáte co jste nikdy nejedli, poznáte nové lidi. A tady to platí dvojnásob. Každá cesta není jen malým dobrodružstvím, ale stává se dobrodružstvím často životním. Jen je mi líto, že je toho tady tolik k objevování, protože s každým novým zážitkem mi připadá, že jsou ty starší vytlačovány. Chtěla bych mít paměť jako slon. Ano, i ty jsme na cestách potkaliJ.

Tohle dobrodružství začíná na místě, které už dobře znáte. Dongobesh. Další dva dny mezi dětmi byly jako balzám pro už trochu unavené a mírně nemocné bělošky. Když zpívají, hrají hry, učí se..nic nedělají jen tak napůl. Všechno dělají z celého srdce a celou svou silou. Nic není lepší, než když vás poznávají a hlasitě vás vítají už na příjezdové cestě, nebo když nejmenší z dětí tamního ředitele si přijde k vám do pokoje stěžovat, že on bonbón nedostal, a že to tedy musíme napravitJ! Tentokrát jsme se i samy vydaly do města a snažily se koupit čokoládu. Slovy v překladu  jako : „ Čokoláda..jídlo pro bílé..kde“ jsme se snažily vypátrat hnědou pochutinu. Všude z obchodů se však ozýval jen náš a hlavně jejich smích. Pak ale jedna milá černoška hnala se do svého obchodu a se šťastným úsměvem přinesla čokoládové keksy, které jsme s vděčností koupily. Ještě více se pak smál Martin, když nám vysvětloval, že oni nejen že čokoládu nevedou, ale dokonce ani nemají slovo ve svahilštině, které by vystihovalo naši  skoro „drogu“J) Co si počít v Africe bez tabulky čokolády?:))

Ještě za časné ranní tmy jsme pak dojely do Mbulu, měly krátkou snídani těžce nalezly díru v zemi místo záchodu a pak už hurá na několikahodinovou pouť do Arushi. Už v autě začalo být jedné z mých kamarádek špatně a jako správná Afričanka, pro úlevu použila okénko. Nikdo se ani nepozastavil a dále jsme se spokojeně kodrcali po hrbolatých pěšinách k cíli. Asi po dvou hodinách se ale stalo něco, co ve mně ještě teď vyvolává úsměv a pocit pohody. Lidičky!! ASFALT!! Po dvou měsících krkolomných cest necest, najeli jsme na asfaltovou cestu a připadalo nám, že letíme. Smály jsme se a radovaly jako malé holky. I kdyby se nastalo nic jiného, tohle byl vážně zážitek! Ale takovým momentům rozhodně nebyl konec. Na doporučení jednoho z přátel zakotvily jsme v Arushi do hotelu…nikdy mi žádný pokoj nepřipadal tak čistý a nádherný. Z naší první reakce se pokojka pěkně vyděsila, radostí jsme výskaly a Marit se okamžitě vrhla na postel a udělala pár kotrmelcůJ  Velká postel, čistý záchod a sprcha s teplou vodou a dokonce televize. Když nám pak v opravdové restauraci s ubrusy na stolech a sklenicemi na potí naservírovali kuře, které mělo na kostech šťavnaté a kousatelné maso, málem jsme upadly do slastného komatuJ Celý personál si z nás pak tropil legraci a užíval si naše nadšení. Brzy už jsme s recepční hrály karty a chovaly se jako doma. Raději už ani nezmiňuju zmrzlinový pohár později téhož dne a obchodní dům, kde měli i tvrdý sýr!

 Dva měsíce nejsou dlouhá doba, ale já si přidala, že už ani nejsem v Africe. Věci, které jsou doma tolik běžné mě nadšením nadzvedávaly několik centimetrů do vzduchu. Zamýšlíte se někdy nad tím jaké máte štěstí, když máte splachovací záchod, tekuté mýdlo nebo čokoládu kdy si vzpomenete? Já si tohle nikdy neuvědomovala..no teď už je tomu jinak, snad mi to vydrží hodně dlouho.

Po třech dnech přepychu, tedy aspoň z afrického hlediska vydaly jsme se dále….ale o tom až zase příštěJ.