ŽIVOTY

První

Byla hluboká noc. Měsíc v úplňku protahoval stíny všeho živého v krajině. Ticho, až moc ticho. Asi jako dnes. A právě za tohoto ticha porodila žena v jedné chudé vísce uprostřed buše syna. Sama. Nevydala ani hlásku, trpělivě čekala, až její dítě přijde na svět. Byla znavena skoro k smrti, věru nelehký porod, ale nebyl tam nikdo, kdo by jí pomohl. Chlapeček byl ale zdravý a jeho pláč na pár minut rozřízl temné ticho. Kdyby tak věděla, kdyby jen tušila, třeba by začala křičet a třeba by jí uslyšeli spící příbuzní a přátelé. Jenže nic netušila. Afrika je divoká, nikdy nevíš, co se skrývá v nejbližším křoví. A téhle noci měsíc odhalil hyenu plížící se za pachem krve. Oheň před chatrčí už sotva doutnal a řeřavé uhlíky nemohly šelmu zastavit. Pach byl příliš silný. V této chvíli šlo o život třem lidem. Tam v koutku, na špinavé rohoži, stočený do klubíčka spal šestiletý chlapec. Zrovna toho dne se mu podařilo ulovit ještěrku a teď sní o tom, že jednou bude silným lovcem.   Už se blíží...kdyby se někdo z mužů probudil, viděl by jí měsíčním světle velmi snadno...ale nikdo se nevzbudil. Útok byl rychlý, hyena hladová a matka zesláblá. Celou svou silou se snažila chránit právě narozeného, ale jediným silným trhnutím jí hyena synáčka vyrvala z náručí a okamžitě zabila. Přikrčená nad bezvládným tělíčkem dala matce pár minut, aby si uvědomila, že má ještě jednoho syna, vyděšeného v koutě s hrůzou v doširoka otevřených očích. Byly to sekundy, kdy žena přiskočila k dítěti a s křikem se snažila uniknout z domu. Ale to už šelma zaútočila znovu. Popadla ruku hošíka...v poslední chvíli mu život zachránil oštěp, který přiletěl ze tmy. Výkřiky a dětský pláč nakonec probudily několik mužů. Hyena byla mrtvá, ale to už nic nezměnilo. Vyčerpaná matka v mdlobách upadla do krví nasáklé hlíny vedle miminka. A starší z dětí...

Včera jsem byla na zajímavé operaci, byl to asi sedmiletý chlapec, který po útoku hyeny měl ošklivě poraněnou ruku. Kosti byly vyvrácené z kloubu a jakýkoli pohyb dlaně byl utrpením. Dnes se to pokusí napravit.

Po třech týdnech chlapec odchází z nemocnice, bude to chtít ještě trochu trpělivosti a cvičení, ale ruka zase bude v pořádku. Vracejí se s mámou domů. Žena děkuje za syna, ale když nám vypraví jejich příběh neubrání se skrývaným slzám....

Druhý a třetí

Jaké je to narodit se a nebýt milovaný? Kolik z vás to poznalo? Kolik lidí na téhle planetě se cítí prázdných, protože je rodiče nikdy nemilovali? Podle mého až příliš mnoho. Některé dny pracuji na CCU, je to školka pro děti, jejich matka zemřela po porodu. Pro příbuzné jsou tyto děti nečisté, nezaslouží si, aby se o ně staral někdo z nich, musejí počkat, až budou zase očištěné. Trvá to rok a pak se mohou vrátit domů. Většinou k otcům, kteří už dávno mají další ženu. Nechtěné, nemilované děti.

Jedna holčička je jedním slovem nádherná. Je nejstarší z dětí, o které se staráme a pokaždé, když nás vidí, celá se rozesměje. Loveness. Tak se jmenuje. Každý tady ji miluje, někdy si jí vezmeme k sobě a celé odpoledne se kutálí po naší podlaze a její žvatlání zní jako sladká hudba po celém domě. A tahle malá dívčina už má za sebou nedobrou minulost. Oba její rodiče byli alkoholici. Nezáleželo jim na ni, matka nikdy nepřestala pít a malá se narodila se doma, předčasně a velmi nemocná. Matka zemřela na vykrvácení. Otec jí pojmenoval Shida, to znamená Problém, vzal jí a bez mrknutí oka odložil v nemocnici Haydom. A tam jí jedna ze sester přejmenovala na Loveness. Můžu vám upřímně říct, že pokud mám těžký, smutný den, práce je vyčerpávající a nic se nedaří, pak mé kroky vždycky vedou za Loveness, jeden její úsměv změní smutek v radost. Opravdu. A já jen doufám, že se nikdy nedozví, že otec co jí nazval Problémem, stále pije a sestrám na CCU už tři měsíce lže o tom, jak si vezme dceru domu. Doufám, že se to nikdy nedozví. Málá, nevinná Loveness.

Minulý týden jsme na schodech před nemocnicí našli malý balíček. Dítě. Dívka. Neplakala. Jen co se jí ujala jedna ze sester, a začala jí chovat v náručí, usnula. Vrněla jako malé kotě. Všichni jsme byli zvědaví. Co se stalo? Jak se tady dostala? Jak se jmenuje? Nevíme! Nikdy jsme se to nedozvěděli. Je nádherná a opuštěná. Věru osud jako z nějaké pohádky, odložené dítě, snad se dostane do královských rukou, všechno končí šťastně.

Pojďme se před spaním na chvíli zamyslet a pomodlit za osud těchto dětí. Aby byl jako z pohádky. A nejen tady v Africe ale po celém světě. Kéž bychom jim všem mohli pomoct. Ale nemůžeme. Nikdo z lidí, ale já můžu alespoň vyprávět příběhy a doufat, že to co začalo špatně, v dobré se obrátí.

Čtvrtý

Já jsem nikdy nepoznala opravdové zoufalství. Ano, párkrát jsem byla zraněná, mnoho nocí jsem usínala v slzách, ale nakonec se všechno zase spravilo. Přijala jsem to, odpustila, viděla, že bylo nakonec lepší trpět chvíli, než celý zbytek života..ale nikdy mě neovládalo čiré zoufalství. Až když jsem potkala jí.

Bylo to právě včera. Mladá žena, skoro ještě dítě. V šátku na zádech spal kojenec a kolem ní se batolily tři další děti. Seděla na nároží a na malém grilu pražila kukuřici. Jednu jsme koupili a dali jsme se s ní do řeči. Děti byly celé rozdováděné a poskakovali kolem nás jako by měli v nohách pružinky. Žena se na mě podívala a špatnou angličtinou se zeptala: „ Chceš mé dítě? Vezmi si, které chceš. Já je nechci.“ Nežertovala. Žena, která seděla poblíž anglicky uměla docela dobře a když viděla rozpačité a udivené obličeje jala se vyprávět: „ Její rodiče byli chudí a tak jí doslova za pět ovcí prodali už v šestnáctém roku života prvnímu, kdo si řekl. Nebyl to dobrý muž, pil a nestaral se ani o ní ani o děti. A mnohokrát jí dokonce prodal kamarádům opilcům.  Každý rok přibude další potomek, „otec“ dostane sice nevelké ale přesto nějaké vládní peníze a okamžitě je sprostě prohýří. A mladé nešťastné ženě nezbývá než sedět na ulici a prodávat za almužnu praženou kukuřici. Podívejte se jí do očí a tam poznáte zoufalství. Ne, nechtěla jsem její děti, chci, aby ona, sama ještě dítě, byla bývala měla takové pohodlí a bezpečí jaké mám já pod ochrannými křídly mé rodiny a přátel. Ale to co si přeju a to co se děje, jsou mnohdy dvě rozdílné věci.

A tak nezbývá, než prosit a děkovat, děkovat a prosit a děkovat. Díky Bože!!