Ijumaa

Byla tma jako v pytli. Před branou nemocnice se začínali se skřehotáním probouzet kohouti a před několika domy začínaly planout ohně a ozařovat obličeje pracovitých matek připravujících první jídlo dne. Čekaly jsme asi jen půl hodiny, než přijelo auto. No jistě, opět se pokusili překonat rekord v „nacpěte do auta co nejvíce lidí“. Tentokrát jsem napočítala čtrnáct. Celou cestu jsme pak my cestující soutěžili v„zaber co nejméně prostoru“ a „kdo vydrží nedýchat, vyhraje“.:) Tyto hry jsou nezbytnou součástí každého afrického putování a kromě hlasitého zpěvu vítanou zábavou při mezipřistáních v bahně či příkopuJ. Chvíli jsem klimbala nebezpečně blízko opěradla přede mnou, ale pak jsem to vzdala a má hlava klesla na rameno muže namáčknutého vedle mě.  Díry v „cestě“ mě avšak brzy probudili a já se s omluvným úsměvem obrátila k oknu. Právě v čas na to sledovat zrození. Nový den byl blízko, nebe na obzoru se barvilo do růžova a noční ptáci předávali směnu těm, kteří zpívají jen ve dne. Brzy se objevil kousek zářícího slunce jako by ono samo chtělo nejprve zjistit, zda-li  je už čas přijít na svět. Pak už jen pár okamžiků dělilo svítání od plného dne. Nám, kteří na to nejsme zvyklí, se tajil dech a tajně jsme doufali, že se nám silou vůle podaří zastavit čas aspoň na kratičký okamžik. Brzo ale bylo slunce na obloze a my v cíli naší cesty.

Dongobesh. Už je to podruhé co jsem se vydala do téhle malé vesnice. V centru najdete pár obchůdku se zbožím všeho druhu, tři stánky s ovocem a spoustu lidí, kteří na přítomnost muzungů nejsou zvyklí. Po chvilce bloudění nás našel Martin. Je to ředitel místní školy a jeden z lidí, kteří si získali můj velký obdiv. Je neuvěřitelně oddaný své práci a dětem, o které se stará. Kdyby záleželo na něm, každé dítě v Africe by mohlo chodit do školy a získat tak naději na lepší budoucnost. A když Martin káže v kostele je to kromě pastora Zaka nejplamennější řečník, a vůbec nevadí, že nerozumím ani slovu. Když nás pak Martin ubytoval, byl před námi první den velmi neuvěřitelného, nádherného a zároveň náročného víkendu.

Pátek byl celý o dětech. Nejprve byly hodně plaché, asi se bály těch divných bílých holek, ale jakmile zjistili, že „my RAFIKI“ tak jsme zažívali nekonečné doteky špinavých dětských ručiček. Každý chtěl aspoň na chvíli držet moji ruku, šáhnout si na vlasy nebo dostat pusinkuJ Vy, kteří milujete děti stejně jako my tři, víte, že jsem se cítily jako v nebi. Po přivítáni jsme se mohly podívat do několika hodin. Tyhle děti jsou neuvěřitelně ukázněné, sedí tiše a hlasitě odpovídají na každou položenou otázku. Žádné vykřikování, žádné přerušování učitele, jen hromadné zřetelné odpovědi. Celé vyučování je v angličtině, takže už velmi malé děti celkem slušně rozumí cizí řeči. Všichni sedí v malých dřevěných lavicích, mají obyčejný linkovaný sešit a každý vlastní jednu tužku, kterou střeží jako poklad. Chtějí se učit, chtějí vědět víc, chtějí mít jiný život. Ale jakmile zazvonil zvonek, rychle vyskočí a utíkají na nedaleké hřiště. Volají při tom: „ We are running, we are running…“ No a my běžíme s nimi. Hrajeme na kočku a myš, na lvy a antilopy, na honěnou. Za chvíli jsem téměř mrtvá, ale dětičky jsou k nezastavení a tak s nadějí očekávám zazvonění kravského zvonce, který značí, že je čas k obědu. Ufff zvoní, pro děti je nachystaná obyčejná kaše, pro nás rýže, něco jako maso, omáčka a jako dezert půl banánu. Je to úžasná krmě pro hladový žaludek. Sice nás trošku hryže svědomí, že máme takový přepych, ale brzy se přidají i učitelé a Martin s rodinou a všichni se olizujeme až za ušima.

Po obědě jsme se rozhodli napsat s dětmi dopisy, pro ty, kteří je „adoptovali“ a podporují tak jejich život a vzdělání. Když jsem vkročila do třídy, která byla úplně plná dětí, které díky projektu Děti Afriky mohou chodit do školy, žít v hezké ubytovně a dobře jíst, tak se mi chce plakat. Začalo to jako návrh, jak bychom mohli pomoct dětem v Dongobeshi a teď je taky plná škola dětí, kteří díky vám mají novou naději. Pomáháme dětem psát a těm co to neumí, těm podáváme pastelky, aby něco nakreslily. Po krátké bitce o pár barevných tužek se dávají se zaujetím do práce. Zavládlo ticho, pracují pilně a brzy se stůl začíná plnit dopisy pro vás moji milí. Jejich úsměvy, jejich obrázky a slova, i když špatně napsaná jsou důkazem velké Boží lásky. Díky němu jsou tady i tam u nás lidé, kterým není jedno, že děti hladoví, že nemůžou jít do školy, že žijí v domovech, kde já bych nepřežila jedinou noc. A právě o téhle kruté realitě jsem se měla brzo přesvědčit. Na vlastní oči vidět odkud děti pocházejí, jak žily a jak stále žije mnoho jejich sourozenců a kamarádů. Vydaly jsme se do srdce Afriky, do buše, do vesniček a vísek, tam kde lidé prožívají bídu, kterou si mnoho z vás ani neumí představit. Já už umím, ale stejně nechápu, jak dokážou přežít.

Ale to už je příběh druhý, tento končím slovy díků za vaše peníze a modlitby, za děti, které máte rádi a rozhodli jste se je mít za vlastní a měníte okamžiky jejich života. Chvála Bohu, že jsou místa jako Dongobesh a lidi, kteří milují děti. Vždyť děti jsou budoucnost a to nejen v Africe!