Pod nebem

Pod Africkým nebem se každý den i noc odehraje tolik věcí, tolik příběhů, které kromě Boha nikdo nespatří, je tolik lidí co by si zasloužili, aby o nich někde někdo napsal, aby se svět dozvěděl že žijí a jak žijí. Já neznám všechno, ale vím aspoň něco. To co jsem sama prožila.

Už je to skoro měsíc co tady žiju a některé dny se mi zdá, že je to už půl života a jindy mi zase připadá, že včerejšek byl den, kdy jsem poprvé vstoupila na půdu Tanzánie. Nemůžu napsat o všem co se tady děje, to by bylo opravdu dlouhé vyprávění, ale můžu vám ukázat aspoň střípky…

Jak jsme měli táborák…

„Hele, musíš večer přijít, zítra odjíždím a chci se s vámi rozloučit. Určitě příjď!“  Jeden z mých nových přátel nedávno odjel a my jsme se s ním loučili tím, že jsme udělali táborák a jako „praví“ Afričané! Načali jsme tubu Pringles a zapíjeli to láhvemi sody. Málokdo si doma u ohýnku uvědomí, jaký to je dar moci večer posedět s přáteli a pozorovat neuvěřitelné množství hvězd. Nikdy v životě jsem tolik hvězd neviděla. Celé nebe září. Možná je to proto, že pro mnoho lidí tady jsou hvězdy jediným nočním světlem. V dohasínající záři ohně vidíte tváře lidí, kteří se rychle stali novými kamarády a posloucháte vytí divokých psu a hyen štěkajících za humny. Africká noc je hlasitá, strašidelná  a nebezpečná…nádherná.

Jak jsme pálili věci…

Marit a já jsme dneska měly divný úkol, uklidit jeden z domů tak aby byl obyvatelný. Doposud sloužil jako jakési podivné skladiště. Byla to práce skoro na celou sobotu,ale moc nám to nevadilo, tam kde se člověk cítí potřebný, tam je mu dobře. Byl to ale urputný souboj. My versus bordel. Byly jsme až po lokty zahrabané v harampádí a mnohdy jsme musely hodně přemlouvat jedna druhou, abychom to dodělaly. Švábi byli všude! Brrr! Ale nakonec z toho všeho nepořádku vznikla hranice, na které jsme upálili všechno, co bylo třeba zlikvidovat. Bylo tam mnoho oblečení,a až když jsme se podívali do kapes, zjistili jsme, že to jsou věci těch, kteří už nikdy neopustí živí bránu nemocnice. Byl to neskutečný pocit vyhazovat oblečení mrtvých, malé botičky, panenku, zbytek balíčku cigaret, dopis. Ale i taková práce se tady musí dělat. Né vždycky je tady  veselo.

Jak jsem se učila šít…

Nejlepší je začít na matraci. To vezmete kousek matrace, a říznete. A pak šijete, trénujete, a znovu a znovu. Pak přijde řezník a nabízí maso, no jistě, na večeři, ale ještě před tím, vezmete sekáček a seknete a pak už jen šijete, a šijete. Teď už jen čekám na příležitost vyzkoušet to v nemocnici. Dneska bylo hodně rušno, ale všechny, které jsem rodila byly bez rány..což je dobré kvůli HIV i kvůli hojení..ale já přece musím šít a šítJ)

Jak jsme nešly na návštěvu…

Chcete vědět, jak to chodí v Africe? Asi takhle. Byla neděle odpoledne a my se chystaly na velkou návštěvu. Jeden z mých přátel tady z nemocnice má doma“ plazmovou“  televizi, a tak nás celý hrdý pozval na kávu a film k němu domů. Dost jsme se těšily, protože cokoli nového je vítané a jít k někomu domů je většinou parádní zážitek. Když jsme dorazily do města měly jsme mu zavolat aby nám popsal cestu, ale jeho telefon záhadně vypověděl službu a tak nám nezbylo než se vyptávat. Je šílené ptát se na cestu, když znáte pouze slovo kde a jméno dotyčného. Nicméně nikdy jsem se nesetkala s takovou ochotou jako tady. Hned druhá osoba, kterou jsme oslovili nás dovedla k cíliJ Byla to stará paní, kterou jsme zdvořile pozdravili a pak položily otázku: „ Kde, Clement?“ A ona spustila asi 5 minutovou litanii z čehož jsme pochytily asi tohle: „ Clement…..kde…dobře….jdeme.“ A tak jsme šli. Stařenka úplně otočila směr své chůze a vydala se spolu s námi hledat Clementův dům. Cestou jsme potkali asi dvacet lidí, a všech se zeptala na cestu. Za chvíli celá vesnice věděla, že tři potrhlé bílé holky hledají Clementa. Zástup chichotajících se dětí narůstal a my jsme se nemohly ubránit dojmu, že budíme „trochu“ pozornost. Nakonec jsme dům našly a postupem času se rozplynul i dav co nás následoval. Už jen stačilo zaklepat na dveře a návštěva může začít….ale ať jsme klepaly sebevíc, dveře zůstávaly zavřené. „Počkáme, tohle je přece Afrika, čas běží jinak“, říkaly jsme si. A tak jsme se po dvou hodinách marného čekání, snědených sušenkách a vypitých coca-colách vrátily tak akorát včas na večeři.

Jak byl jeden nemocný…

Jednoho z nás včera odnesli do nemocnice. Poranil se na noze a dostal prudkou infekci. Leží teď na intenzivce a my se snažíme nahradit mu rodinu. Nosíme jídlo, pomáháme měnit povlečení a na střídačku zabíjíme nepřátelské šváby. Jsme prostě jedna velká rodina. Jinak to ani nejde, pokud tady nemáš v nemocnici příbuzné, nikdo ti nedá najíst, nikdo tě nepřevlíkne, nikdo tě neumyje. Tady je prostě rodina nadevše. A tak každý den, když sedáme k jídlu, mluvíme o těch, které máme doma a vyprávíme si příběhy a rodičích, láskách, přátelích a známých. O všech, kterých si teď budeme vážit snad ještě víc!

 Pod Africkým nebem se každý den i noc odehraje tolik věcí, tolik příběhů, které kromě Boha nikdo nespatří, je tolik lidí co by si zasloužili, aby o nich někde někdo napsal, aby se svět dozvěděl žijí a jak žijí. Já neznám všechny věci co se tady dějí, ale vím aspoň o několika, o těch co jsem sama prožila….