Jsem obyčejná holka s neobyčejnými sny. Díky Bohu a pomoci spousty lidí se mé sny o Africe stávají realitou...

pátek 11. února 2011

Vítejte...

Ajeje, už zase po mě chtějí abych vstávala skoro za tmy.To není nic pro mě, dvanáct hodin spánku je pro lenivce jako jsem já ideální délkaJ Nakonec se mi ale podařilo vylézt z pelechu se vší parádou a pár kapek ledové vody dokonalo dílo probuzení. A ještě lépe pak zapůsobila vonící káva, silný čaj a horké čapati u pastora Zaka. Mnoho lidí by taková snídaně nenadchla, ale když vám někdo dá všechno co má, přidá dobrou náladu a zpěv, pak se vám to vždycky bude zdát jako hostina s velkým H. Celou dobu v Dongobeshi jsme se cítily jako královny. Před jídlem nám umývali ruce, servírovali to nejlepší, co mohli jako třeba pečené brambory s ryží a banánem a dokonce nám jedna dívka z Martinova domu míchala čas, aby se cukr pořádně rozpustil. Myslely jsme, že se tak chovají pouze proto, že jsem bílé, ale brzy jsme pochopily, že je to prostě v nich. Se stejnou úctou přistupovali ke všem hostům a vládla tam tak radostná atmosféra, že nám pranic nevadilo, že se myjeme v lavoru a záchod splachujeme třikrát použitou vodou, až už je to nezbytně nutnéJ
S plnými žaludky a po modlitbě čekaly na nás děti ulice. Tyto děti jsou většinou siroty, nebo trpí tím, že jsou rodiče opilci, kteří je nejsou schopni uživit. A tihle maličcí se pak celé dny protloukají ulicemi, křižují pole, a spí v tmavých koutech. Snaží se najít nějaké jídlo, staré vyhozené tričko, nebo ruku, která pohladí. Čtyři z těchto dětí byly celé dopoledne s námi. Nepustili se nás ani na okamžik, byly tiché, plaché a nejprve se pohlazení bály, ale jakmile zjistily, že naše ruce neublíží, odměňovaly každý chlácholící dotek úsměvem. Bylo náročné chodit od domu k domu, od chatrče k chatrči, od ulice k ulici a všude vidět potřebu a bídu. Ale matka sedmi dětí, vařící na ohni kaši, zpívající radostnou písničku o Boží dobrotě, jedno jediné darované mango a následné ulepené pusinky, muži, pracující mnoho hodin denně a zdravící nás s dálky radostným voláním, to všechno nutí cítit mnohem víc než lítost a vděčnost za to jak dobře se máme. Nutí to k širokému úsměvu celý Boží den, nutí to víc milovat a víc přemýšlet a víc žít. Nevím, zda jsem kdy jindy pociťovala tolik protichůdných věcí, ale právě tyhle pocity činí Afriku Afrikou. Buď ji milujete, nebo nenávidíte.
Byly jsme pozvány do mnoha domácností, mnoho lidí žije na hranici přežití a právě tihle nás vítali s největším nadšením. Pro mě bylo největším překvapením, že jsme neslyšely žádné prosby o pomoc a peníze. Jen jedna jediná, vyřčená šeptem, se sklopenýma očima. Byla to rodina s mnoha dětmi a matka prosila, zda bychom jim nemohly finančně pomoci postavit nový dům. Zeptala jsem se kolik stojí postavení hezkého cihlového domečku a když odpověď byla dva miliony shillingů, kousla jsem se do rtů. Vzpomněla si jak mi před dvěma dny kamarád popisoval že za safari zaplatil milion shillingu. A tak si to postavme na váhu. Na jedné ruce dvě návštěvy národního parku a na druhé nový dům pro mnohačlennou rodinu. Matka je slepá, stará se o sedm dětí a jedno z nich už je adoptováno díky našemu projektu. Ale zbytek rodiny žije v horách ve velké bídě. Chtěla by aby všechny její děti mohly dokončit školu, chtěla by, aby měli více než dvě místnosti (jednu pro zvířata a druhou pro lidi), kde je tma jako v pytli celý den. Přišli o tátu a nevidomá máma se snaží ze všech sil je uživit, ale půda nerodí a tolik potřebného deště je většinou málo. Seděla jsem na malé stoličce a nemohla se ubránit obdivu. Ve tmě plakalo dítě a ona ho přinesla a dala mi ho do náručí, zabalené v pestré látce si chvíli hrálo s pramínky mých vlasů a pak zase spokojeně usnulo. Neuvěřitelné podmínky pro život. A přesto se ozývá z venku pískot a smích dětí, které zrovna ženou dobytek do kopců. Dívky zpívají, když přinášejí vodu a celá příroda kolem zpívá s nimi.
Nejsilnějším zážitkem pro mě však bylo, když jsme s několika podporovanými dětmi navštívili jejich původní domovy. Je neuvěřitelné, jak moc jsme dokázali změnit přítomnost i budoucnost těchto dětí. Místo špinavé země spí na postelích, místo roztrhaných hadrů nosí sice obnošené, ale čisté a celistvé oblečení, a každý den s kamarády dovádí na školním hřišti místo pasení krav a ovcí. Jak snadné je tady vidět Boží milosrdenství a vidět co všechno mám já, aniž bych si to zasloužila. Jak propastný je rozdíl mezi mnou a lidmi tady?! Tuhle noc se mi neusínalo dobře, v křiku noční zvěřiny jsem se mohla jen modlit…Bože, děláš velké věci, prosím tě, neustávej v milosrdenství a připrav ještě mnoho dobrodiní pro Dongobesh, Tanzanii, Afriku, Evropu i celý svět! 

3 komentáře:

  1. Pro mládež..tohle je dům, kde bydlel náš Barikiel!:)

    OdpovědětVymazat
  2. Chirurgie I Trinec12. února 2011 6:23

    Ahoj Katka, srdecne Ta zdravime z chirurgie z Trinca a dakujeme za Tvoje slova, postrehy a skusenosti, ktoré nas nutia sa zamysliet...
    T.č. Zdraví Ťa služiaca posádka CH1 /Monika, Vanda a Marek/.
    Tesime sa na dalsie postrehy.

    OdpovědětVymazat
  3. Teda vy to čtete taky? To mě moc těší:) Až se vrátím, příjdu pokecat:) Pozdravte všechny a držte se!! papa

    OdpovědětVymazat