Jsem obyčejná holka s neobyčejnými sny. Díky Bohu a pomoci spousty lidí se mé sny o Africe stávají realitou...

čtvrtek 23. února 2012

Návrat

Cesta k letišti byla jen dalším uspěchaný a bláznivým Africkým dobrodružstvím. Na letence stojí, že malé letadlo, které by klidně mohlo být na dálkové ovládání, se má odlepit z letiště Arusha. S malým předstihem auto brzdí v prachu a dva urostlí černí nosiči si na ramena nakládají mou bagáž. Ale jakmile stojím v hale a letuška si bere letenku, oznamuje mi s nezměněným výrazem naučené radosti, že žádný let tohoto čísla, této společnosti dnes neodlétá. Srdce se mi rázem ocitlo o několik desítek centimetrů níže, než by mělo a hysterický telefonát domů vyburcoval Michala k činům. Během několika minut bylo zjištěno, že letadlo odlétá z letiště Kilimandžáro, které bylo přes hodinu vzdálené. A tak se rozpočala honička s časem a africkým provozem. Přijela jsem pozdě, ale tentokrát už velmi neusměvavé letušky něco naťukaly do počítačového stroje a nasadily mě na letadlo, které se chystalo příští minutu odlepit od země. Jako vystřižený z akčního či trapně romantického filmu, byl pak můj úprk po ranveji k letadlu, jehož schůdky byly podruhé spuštěny jen kvůli mně.
Teď to přišlo...v tom všem shonu jsem neměla čas přemýšlet. Ale teď? Namáčknutá k poškrábanému okénku utírám slzy do kousků toaletního papíru-naučila jsem se totiž, že toaletní papír je v Africe nezbytným a spolehlivým společníkem. Jedu domů. Stalo se to realitou. Kde jsou mé obavy, že v Africe nevydržím, že nenajdu přátele, budu neustále nemocná nebo z psychického napětí se budu vracet po týdnu brečet mámě do zástěry? Nic z toho se nestalo, můj sen se stal realitou, realita životem a život radostí. Šest měsíců v Tanzanii, v malé vísce, v nemocnici, kde se po stěnách prohánějí mnohonozí škůdci, ve škole kde děti jsou šťastné, když slyší zvonek volající je do školních lavic. Půl roku tam, kde se pod okny se smějí hyeny, kde na pohřby sekají svalnatí Masajové mačetami květy k keřů, kde slunce celý rok zapadá a vychází ve stejnou dobu. A teď jedu domů.
Kuturní šok! V Africe? To ano! Z toho jaké jsou věci jiné, jak mohou lidé žít, v jakých podmínkách, jaké nemoci můžou sužovat tělo, dobytek potulující se po cestách, stržích a v buši, a zvěřina kterou jsem viděla jen ve školním atlasu. Ale nic z toho nepředčilo šok z kultury. Bylo to jako bych narazila hlavou do zdi a na chvíli si z absolutní nechápavosti tloukla tou hlavou a stejnou zeď. Připravila jsem se psychicky na splachovací WC, ale když mi na Amsterodamském letišti záchod samovolně spláchnul třikrát před tím, než jsem vykonala potřebu, vyběhla jsem jako splašená antilopa. Taky jsem očekávala čisté, neobnošené věci na ramínku v drahých obchodech, ale když jsem v trafice zahlédla časopis o vychrtlých modelkách za dvacet euro, málem jsem porazila paní stojící mi v cestě. No, a když jsem se doplazila do hlavní budovy letiště a viděla úžasně naleštěnou podlahu, vykládanou jakýmisi zářivými kaménky, objevily se mi v hlavě obrazy hliněných podlah chatrčí a musela jsem si jít opravdu sednout. Sledovala jsem pak hodnou chvíli přilétat a odlétat letadla a v srdci jsem měla jediné přání..vrátit se zpět...
Jenže všechno v životě má svůj vyměřený čas a je jen dobře, že nelze pořád unikat. Cesty které začínají také končí, u všech vztahů je vyměřena doba trvání, ty dobré, někdy trvají i celý život a jindy jen okamžiky, ale láska nezmizí. Vždyť i celý náš život má ohraničený počátek i konec. A já jsem teď na počátku další cesty a myslím, že může být stejně dobrodružná jako všechno v Africe..čekají mě setkání, učení nového, hledání práce, vytváření nových přátel, lásek, nové začátky, nové naděje i prohry, nová zranění a nové sny. A pokud jsem vás já, rozmazlená, nepoučitelná, tvrdohlavá a líná holka, co měla tu čest sloužit v Africe nepřesvědčila, že sny se plní a Bůh je Bohem zázraků, pak doufám, že vás někdy něco posadí na zadek stejně jako mě. Protože já jsem ohromena...v úžasu nad tím, co se může stát, když se nesnažíme být dokonalí, ale snažíme se stát součástí něčeho dokonalého, v úžasu nad tím jaké charaktery mohou mít lidé a jak nesobecky, nebo někdy naopak příšerně dokážou jednat i v úžasu nad bídou i bohatstvím tohoto světa.
Jsem doma už měsíc, stále v úžasu a očekávání. Chybí mi Afrika, ztratila jsem některé pro mě důležité osoby a jiné jsem znovu našla, hledám práci, zvykám si na to, že se méně smějeme a více si ztěžujeme a že si mohu jít koupit na oběd kuřecí maso do supermarketu. Zvykám si a někdy je to hodně těžké, ale stejně jako jsem celou dobu věřila v Africe, snažím se věřit i tady, že můj život má smysl a pro někoho obrovskou cenu.

Děkuji všem, kteří mě podporovali a nenechali na holičkách, když jsem to potřebovala. Děkuji všem, kteří četli, co jsem napsala, a zajímali se o to. Děkuji Bohu za to, že nás má rád a že jsem si to v bídě černé země uvědomila ještě víc.  

3 komentáře:

  1. Teda Katko, máte nádherný dar popisovat, sdílet, ...psát. Děkuju, bylo to krásný!

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji Bohu, že jste :-)věděl kam Vás poslat.ON přesně ví, kdy a kam a kde -jen kdyby jsme se nechali vést.Bůh Vám žehnej ve Vašem životě :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Naozaj pekné čítanie :) myslím, že pre mnohých ľudí v Afrike mala Vaša cesta veľký význam a prajem Vám, aby Vám tento pozitívny postoj k životu zostal. Pán Boh Vás žehnaj... :)

    OdpovědětVymazat