ONI
Když jsem nasedla do letadla, které mě mělo zanést na míle daleko od těch, na které spoléhám, miluju, ctím a vytvářejí můj svět, jednou z věcí, které jsem se děsila, že na všechny věci, které příjdou budu sama. Ale přesný opak se stal skutečností. Na cestách jsem potkala lidi, kteří začali mírně, ale přece důrazně měnit mé mnohé zažité názory, pohledy na věci, city. Potkala jsem uzavřené samotáře, hledající v rozpálené Africe odvahu, potkala jsem ty, kteří svůj život zasvětili zlepšování života druhých. Lidé hledající lásku, dávající lásku, ty, kteří pochopili a chtějí být pochopení. Jejich kroky jsou zapsány do hlíny a možná je prach už dávno zavál, tak jako ty moje. Ale moje vzpomínky na mě zůstávají silné, a jejich tváře jsou všude kolem. Potkala jsem je jen na krátko, s každým prožila kousek dobrodružství ,a třebaže už je možná nikdy neuvidím, jsem neskutečně vděčná, že existují a dělají tuhle zemi bohatší a rozmanitější.
Marit
Byl to můj první den. Unavená, zaprášená a nemocná dojela jsem na druhý konec světa a byla jsem sama. Když jsem si opláchla obličej, měla jsem jít do kuchyně pro něco k jídlu. A tak jsem jí potkala. Seděla a četla. Přikrytá barevnou africkou látkou jako by jí byla ukrutná zima. Na první pohled sympatická, obyčejná holka. Vypadala tak jistě, tak sebevědomě. Jako by tady byla už měsíce. Daly jsme se do řeči a já zjistila, že přijela teprve včera. Cílila jsem se s ní okamžitě uvolněně a toho večera jsme si povídaly dlouho do noci. Od té doby jsme byly dvojka. S ní jsem poprvé šla do města, koupila a ochutnala první mango a Marit byla se mnou. Byla se mnou poprvé v Dongobeshi. Byla tam, když jsem pomohla na svět přivést první africké miminko a byla tam, když mi první zemřelo v rukou. Moje milá Marit. Tichá a nenápadná, ale od podlahy veselá a ulítlá. Jen jste si museli najít čas a počkat na to co se skrývalo uvnitř. Pracovala na CCU (péče o odložené, nechtěné a osiřelé děti) a přestože vyměňovat plenky nebyla pro ní zrovna procházka kvetoucí zahradou, pracovala neúnavně a obětavě. Byla mým prvním, ale ne posledním člověkem, kterého jsem si zamilovala na své pouti Tanzanii.
Martin
Jsem si jistá, že až se vrátím domů, budete se mě ptát na Dongobesh. Slyšeli jste už toho hodně, víte, že to místo miluju, že je pro mě jako oázou, kde pokaždé načerpám nové síly, kde jsou lidé mě tolik milí, že jen při pomyšlení na sbohem se mi stáhne žaludek v bolestivé křeči. A já vám budu chtít povědět všechno. Jenže jak? Můžu vám říct, jak děti vypadají a jak se mají, ale jak vám mám popsat pocit mnoha ulepených ruček, zvědavě zkoumající blond vlasy, nebo špinavé pusinky na tvář? Můžu vám také říct, jak jsem potkala ředitele místní školy. Jak jsem poznala jeho zodpovědnost, rozvahu ale také milující srdce a otevřenost pro ty nejmenší. Ale jak vám mám popsat jaké to je, sedět v polorozpadlé chatrči, poslouchat příběhy jak ve spánku děti hryžou krysy a jak je těžké sehnat jídlo pro celou rodinu, a pak se podívat na Martina a vidět nakrčené obočí a zvláštní světlo v jeho očích. Takový výraz by pohnul s kdekým. Člověk by si myslel, že rodilý Tanzanec,s léty praxe je ostříleným veteránem na poli pomoci v chudobě a bídě. Ale já si vzpomínám na okamžik, kde můj respekt k tomuto muži dosáhl vrcholu. Bylo už pozdě, když přišla matka s pěti dětmi do školy. Prosila o nějaké jídlo a tak toho Martin využil a požádal mě, abychom udělali fotky pro náš projekt. Když jsem myslela, že je práce u konce, naklonil se ke mě a pošeptal, zda se k nim můžu připojit a odvézt rodinu domů. Jeli jsme po udusané, měsícem ozářené cestě a dojeli k malému zděnému domu. Zvláštní bylo, že měl troje dveří. Brzo jsme se dozvěděli, že je to pouze nájemný dům, každá rodina jeden pokojíček. Byla to místnůstka o velikosti přístěnku na košťata. A kromě ohniště uprostřed tam nebylo zhola nic. Jen hliněná podlaha a nějaké staré kusy oblečení válející se v koutě. Pět dětí a matka, namačkaní na podlaze, ukládající se ke spánku, a protože tam nebylo žádné světlo, svítili jsme jim mobilem, dokud si nelehli. Cesta zpátky byla tichá, a když jsem se podívala na Martina, plakal. Po pár minutách mi řekl, že tahle matka už několikrát byla ve škole, prosit o jídlo, a mama Michael, žena Martinova, dala jí najíst i něco pro děti, ale to bylo vše. Až teď si uvědomil, jak velká je jejich bída. Podíval se na mě a s povzdechem poznamenal, že se musíme modlit, abychom jim dokázali pomoci.
Někdy je vážit si sám sebe těžké, těžší vážit si někoho koho znáte dlouho a nejtěžší opravdu si vážit někoho koho jste sotva poznali. Ale já cítím víc než to k řediteli malé školy v malinké vesnici Dongobesh. Jeho skutky a postoj srdce hovoří jasnou řečí. Je oddaný dětem a tomu co dělá. Není těžké ho mít rád, není ani trochu těžké ho ctít. Je to muž, který tvrdou a poctivou dřinou vybudoval místo plné nadějí.
Na kamenné schody kostela přinesl vítr barevný list. Srdce mi zabušilo a na chvíli přestalo bít. Vzpomněla jsem si na zlaté listí zaváté k domu od nedalekého stromu. Martin ho zvedl a podíval se na mě. Letos bude sucho, bude těžké uživit naše děti, řekl. Bůh na vás nezapomene, odpověděla jsem. A věřím tomu! Protože při pohledu na tohoto muže, věřím, že všechno je možné.
Mama Michael
Žena po porodu prvního syna ztrácí kus své identity a lidé začínají zapomínat na to jak zní její jméno. Od té chvíle jí nikdo neřekne jinak než Matka toho a toho (podle jména syna). Stejně je to i s Martinovou ženou. Je nenápadná. Tichá a pokorná. Jako svíce, stojící klidně v koutě a osvětlující mnohdy potemnělý pokoj. Milující náruč mámy. Mizí v ní nejen vlastní děti, ale také ty, které už nikoho jiného nemají. Martin je mocný muž, naplněný Duchem Božím, ale bez své ženy by byl jen poloviční. To ona chystá jídlo, hladí ho po tváři a každý den ho obléká do čisté košile. Nikdy si s námi nesedne k jídlu, třebaže je pozvaná, třebaže ji manžel pobízí. Umyje nám ruce a nachystá co nejlepšího zrovna má a pak odchází. V obličeji kmenové jizvy, ale na duši jizvy lásky. Ona je ohněm domu, silou, která žene muže dál. Povzbuzením v beznaději. A když obejme mě, jako by mě objala moje vlastní máma. Mám já to ale štěstí, můj život je přeplněn ženami, od kterých se můžu jen učit. Kéž bych to dokázala.
Nina a Kajsz
Dvě kamarádky, každá tolik jiná, ale obě s dobrým srdcem, humorem, rytmem v těle. Když ony přijely, všichni ti, které jsem znala předtím, odjížděli. Bylo to přelomové období. Čas tady je jiný než doma. Jeden den může změnit život víc než několik let doma, a naopak mnoho měsíců se může jevit jako krátká procházka. A vztahy, které se vytvoří tady, jsou jaksi znásobeny společnými prožitky. Budou mi chybět. Posezení u ohně, opékaní chleba na klacku, ranní kávu a odpolední čaj, smlouvání na trhu a výstup na horu Harar, pohled na kousek ráje. To všechno jsou ony, to všechno je Afrika. To všechno je malé místo někde v mé srdeční krajině, erbu mého žití.
Alexandr
Pokaždé když, vejde tento mladý muž do místnosti započne candrbál. Máte těžký den, jste naštvaní, unavení, znudění? Hlouposti! Život je dar a je třeba ho využít, každou chvíli! Kejklíř co často skrývá bolest a frustraci jen proto, že věří ve smích. Na zamračené nebe je třeba přivolat pokaždé vichr, aby mračna odnesl do nicoty. Klaun co za bláznivinami ukryl starost o lidi, o životy, o budoucnost. Hoch, co si odmítá přestat hrát, malý chlapec v těle muže. Tolik mě toho naučil. Jak se dívat a vidět, orly na obloze a východy slunce, jak hledat a nalézt, jak prosit a dostávat. Když jsem odjížděla, někde hluboko jsem cítila, že je to naposledy. Naposledy kdy vidím neposedné, uličnické oči a bezstarostný úsměv. Bez některých lidí si život nedovedu představit. Většinou jsou už v mém životě dlouho a museli jsme vybojovat mnohé bitvy, ale Alex k nim nepatří. Těch pár měsíců, která jsme spolu prožili na Africké vsi, byly nabité a neobyčejné. A nikdy nezapomenu na to jak miloval lidi a dělal jim radost kudy chodil, ale nebudu doma ležet na posteli a truchlit pro rozdělení cest. Jsem šťastná, že jsem ho potkala a on mě přesvědčil, že jsou ještě na světě lidé, kteří smíchem opravdu léčí. Lékař a klaun, kéž by jich bylo v nemocnicích celého světa více.
Je jich spousta. Tolik lidí, tolik srdcí. Tolik pocitů. V Africe a hlavně tady doma. Jednou to všechno vyletí komínem a bude započata další cesta. Doufám, že na té cestě budeme spolu vy moje ztracené i nalezené kousky skládající mozaiku života.
Žádné komentáře:
Okomentovat