Afrika a peníze
Pojmenování „MUZUNGU“, které se ozývá ze všech stran se zahrabalo hluboko do hnědé kůže jako pojmenování někoho kdo je rozmazlený, bohatý a bílý. S odhalenými koleny a rameny, v divných mužských kalhotách a s podivným chováním. Takže i když dnes už to pojmenování pro mnohé pouze označuje bělochy, turisty poznávající nádhernou zemi, pořád v nich zůstává naděje, že nosíme kapsy nacpané penězi a pokud ne těmi, tak alespoň cukrátky pro potěchu mlsných jazyků. Když je zde někdo nový, jednou z věcí, na kterou je upozorněn hned je, že nemá nic dávat jen tak. Snažím se spočítat kolikrát mi na dveře zaklepala žena v otrhaných šatech a snažila prodat košík, vajíčka, nebo příběh o chudobě a neštěstí. Pokud koupíte jednou, už se jí a dalších pěti nezbavíte. A pokud ve městě obdarujete dvě děti bonbonem, brzo nebudete moci vyjíc za bránu bez zástupu maličkých, žadonících. Člověk si časem zvykne, když nemá pro všechny, nikdy nedává. A když nezná člověka osobně, nevěří příběhům. Na trhu začne nemilosrdně smlouvat, a pokud nesleví, nekupuje. Odevšad se brzo začíná ozývat věta: „ To je prostě Afrika.“ Ale i když se přizpůsobíte, tak trochu obrníte své srdce a na peníze si dáváte velký pozor, stejně přicházejí chvíle zklamání. Zvláště pro ty, kteří zůstávájí dlouho, ale i pro ostatní je velmi důležité mít místní přátelé. Jsou tady studenti místní školy, místní lékaři a sestry...s těma všema se známe, a mnohé považujeme za dobré přátele. O to více je pak šokující, že dříve či později se v konverzaci otevírají okna, ze kterých vykukují žádosti o půjčky a dary finanční či věcné. A my odmítáme, sami nemáme tolik, aby to stačilo a navíc klopíme oči, aby nikdo neviděl zklamání a smutek pro přátelství, které na jedné straně skýtá možnost získat nějaké ty finance. Tak či tak, peníze jsou peníze a tady v Africe mají ještě větší význam než u nás doma a tak sice s povzdechem, ale přesto odpouštíme a poznáváme nové lidi, slyšíme nové historky a znovu a znovu vrtíme hlavou a s úsměvem odmítáme.
Afrika a tradice
Včera přinesli do nemocnice ošklivě popálené dítě. Po boji s infekci, horečkami a hnisavými ranami, zůstavají mu na hlavě veliké jizvy. Lékaři jsou bezmocní. Vyrukovali se všemi svými schopnostmi, znalostmi, medicínskými pilulkami, mastičkami a ostatními mi, ale jak můžou bojovat proti tradici? Jaký jiný než předem ztracený je boj se šamany a místními léčiteli, kteří století žijí přikrytí rouškou tajemna a opředení pavučinou šuškandy a pověr jako tlustí pavouci, čekající na bezbrannou mouchu. Kolik už dokumentů bylo natočeno o černých praktikách, kolik spisovatelů mělo hlavní příběh upředen z utrpení a tmářství africké buše? Lidé se mění, začínají věřit moderní medicíně, začínají pomalu chápat. Ale až příliš pomalu. Když šaman ve špinavé chatrči vypaluje do čela dítěte znamení proti démonům, kteří způsobili, že je nemocné, každá minuta která by zatikala k pokroku je příliš pomalá. Kolik slz a pláče ještě bude, než lidé pochopí, že šarlatáni nic nezmůžou? Neříkám, že moderní medicína je všelékem, absolutně ne. Na něco jsme prostě krátcí. Věřím, že Bůh nám dal mozek a ten zase vynalezl léky a přístroje, které ukážou kdeco, ale také věřím, že ne všechno je třeba léčit a ne všechno lze vyléčit. A věřím, že každý má svůj čas. Mluvila bych možná jinak, kdyby drahá osoba byla nemocná a já ji nemohla pomoci, ale i tak s čistým srdcem můžu prohlásit, že jsem šťastná, že doba temna u nás už pominula. Že jeden na druhého neuvalujeme kletby, že nenecháváme rezavé nože, aby označovaly místa našich bolestí a že oheň slouží pouze k tomu, čemu byl stvořen.
Když se nemocnice stavěla, spousta lidí se bálo a bránilo. Jednou na večeři nám ředitel vykládal, jak mnohokrát veřeje jeho domu byly potřeny krví a na prahu byly nalezeny embrya zvířat, černá magie. Byl to boj a spoustu věcí se dělo špatně, dokud útoky neustaly. I já během svého pobytu chtěla jsem se o afrických tradicích dozvědět více a tak jsem se vydala najít místního šamana. Je to vážený muž. Lidé cestu k němu tají a jeho jméno vyslovují šeptem, ale díky pomoci místních přátel nakonec sedím v jeho chatrči. „Velký“ muž není dnes doma, ale jeho učeň se na nás už notnou chvíli podezíravě dívá a na mého přítele se obrací s otázkou zda má ženu. Po negativní odpovědi se zatváří naštvaně, řekne, že pořádný muž musí mít ženu a že se máme neprodleně vydat na cestu domů. S pokoutným úsměvem pak dodá, ať si dáme pozor na cestě, protože automobilům se nedá vůbec věřit. Takhle špatný pocit jsem z člověka snad ještě neměla. Vracíme se zamlkle a v bázni. Můj Bůh je mocný, ale nikdy nemůžeme podceňovat sílu lidské nenávisti a toho co dokáže napáchat bludař.
Afrika je pro nás stále velkou neznámou, jsou tam věci ukryté pod nánosem věků, které bílí lidé nikdy nepochopí, možná ani nikdy neuvidí. Je třeba to respektovat a vnímat jako skutečnost, mít se na pozoru. Přestože už na mnoha místech Afriky svítí světlo, pořád ještě je to světlo svítící ve tmách.
Afrika a chudoba
Sedím nad prázdným listem papíru a sama se sebou vedu v myšlenkách souboj. Jedna část mi říká, že pokud mluvím o tom, že Afrika není zdaleka jen procházka rozkvetlou alejí, musím se zmínit o chudobě. Ale druhá část mi šeptá, že to přece každý dobře ví. Chudoba to je přece druhý název Afrického kontinentu. Pokud chce člověk někam poslat peníze a chce si být jistý, že jich je někde stále potřeba, pak je to jasná volba. Vím, že obrázky krásných dětí s bříšky jak balóny a lidmi umírajících ve špíně, má každý jasně před očima. A víte co, ono to všechno je pravda. To co se povídá, to na co se se soucitem díváme, o čem čteme, to je jejich každodenní realita. Ani já to nedokážu pořádně pochopit a to jsem tam pár měsíců přece jen pobyla. Ale jak bychom si mohli představit takovým způsobem prožít život. Mě ale nikdy nepřestane udivovat, jakým způsobem oni tím svým životem proplouvají. Berou vše jak přijde. Zejména starší generace. Tím se ale dostáváme k jednomu obrovskému problému generace současné. S povzdechem musím konstatovat, že my, kteří často přicházíme nezištně, s potřebou pomoci, zaseli jsme semena zhouby. Vnímaví mladší Afričané nás totiž moc dobře vidí. A nejen tím, že svou syrovátkovou kůží svítíme do dálky. Přinášíme si přístroje, oblečení, jídlo, zdraví, dostatek. A ukazujeme jim kde bydlíme, jaký je svět za jejich hranicemi. Snažíme se jim dát jinou perspektivu. Ale jen jeden z milionu si sbalí kufry a půjde studovat do zahraničí, jen jeden tisíce nechá za sebou rodinu a půjde na vysokou do velkého města, kde najde dobrou práci a jen jeden ze sta doopravdy dokončí alespoň základní vzdělání. A tak přijde beznaděj, nesplněné sny a představa toho co všechno jim v životě chybí. Zde pak nastupuje svou zhoubnou úlohu přítel alkohol. V Tanzanii je levný, doma si ho může udělat kdokoli. Spousta srdcí je pak utopena v alkoholovém oparu.
Je nebezpečné přijet do Afriky neznalý a plný ideálu jak změníte svět. Většinou to jen změní vás. A je to dokonalý zážitek, ale buďme opatrní. Ať už jsme těmi, kteří posílají peníze, nebo těmi kdo se vrhají do divokých krajin osobně. Buďme opatrní a modleme se, ať se z dobrých úmyslů nestanou semena zkázy.
Žádné komentáře:
Okomentovat