Jsem obyčejná holka s neobyčejnými sny. Díky Bohu a pomoci spousty lidí se mé sny o Africe stávají realitou...

čtvrtek 17. února 2011

Pět krát O...

O cestách…
Africké cesty jsou výjimečné…výjimečně na nějakou opravdovou cestu narazíte. Asfalt se vyskytuje pouze na několika málo místech a to hlavně ve velkých městech a věřte, že naše cesty, i když po zimě, jsou podle místních hladké jako sklo. Jinak je celá Tanzánie křižovaná udusanou hlínou, která se pod mnoha a mnoha koly změnila v jakousi „cestu“. Ta se ale po každém dešti mění v bahniště a auta pak v podivné lodě plující od kraje ke kraji a všichni cestující sepínají ruce ke společné modlitbě o bezpečné doplutí. Protože pokud už padla tma a vy zapadnete v bahně, pak je skoro jisté, že tu noc strávíte v autě.  Mnohokrát sedím ve starém autě, bez bezpečnostního pásu a výmoly na cestě mi způsobují nejednu bouli… najednou se cesta ztrácí a před námi je jen chodníček, plný balvanů a křovisek a já si říkám: „ Tohle nemůže dopadnout dobře“.  Vždy však auto i řidič dokážou takřka nemožné a my dojdeme cíle.

O dětech…
Všude kam jdeme, vybíhají z buše a chýší maličcí. Špinaví, ve starých hadrech. Hlasitě na nás pokřikují a smějí se z plna hrdla. Často bychom si přáli mít batoh plný hraček, ale nakonec uděláme pár fotek a oni jsou šťastní. Minule mě jeden malý klučík prosil o láhev, ve které jsem měla zbytek vody na pití. Dala jsem mu ji a on skákal kolem mě a vykřikoval něco místní řečí. Musela jsem se smát s ním. Kolik dětí u nás doma by bylo rádo za prázdnou plastovou láhev?
Nedávno jsme byli navštívit jednu užasnou ženu jménem Debora. Když se stala křesťankou, byla vypuzena z domu a žila na ulici. Teď se s Boží pomocí stará a čtyři vlastní děti a tři další sirotky. Měla jsem to štěstí jí poznat, mluvit s ní a vidět jak bídně a přesto hrdě a s radostí žije tahle rodina. Když jsem tam přijeli, jedna z dívenek byla nemocná. A tehdy se mi možná poprvé opravdu vyplatilo, že jsem tak trochu paranoidní hypochondr a chodící lékárna v jednou.  Nasypala jsem jim plnou hrst brufenu a paralenu a darovali jsem jim med, který jsme předtím koupili od náhodného pocestného. Když jsme jsem jí to podávala, zběžně jsem ji prohlídla a poradila co by měli dělat, dívenka mě objala a plakala a já musela taky. A tak hrst růžových tablet může přinést požehnání a úlevu…
Takové jsou děti Afriky…

O životě…
V porodnici tady vidím lecos. Dívenky, sotva odrostlé, vyděšené z prvního porodu, koušou se do rtů a zadržují výkřiky bolesti. Tady se rodí tiše. Nebo pak mladé ženy, asi v mém věku, zkušené šestinásobné matky, schované pod barevnou látkou čekající na okamžik, kdy další z dětí přijde na svět. Pokud je to kluk, znamená to pro rodinu štěstí. Pokaždé totiž, když se provdá dívka, patří do rodiny manžela, synové se pak starají o své matky. Vidím ale také ženy, které přišly příliš pozdě, dítě je mrtvé, už se nedá dělat nic než čekat, až začnou porodní bolesti a pak po hodinách bolesti, vyčerpané, nesou si domů uzlíček, který nikdy nezapláče. Smrt i život, nic se tady nemění. Nikdo nejásá, nikdo nepláče. Jsou klidné, tváře kamenné, zřídka vidím slzu schovanou v dlani nebo tvář zkřivenou bolestí. Africké ženy jsou silné. Musejí často ujít dlouhou cestu, než se dostanou do nemocnice. Jsou zvyklé na těžká břemena, těžkou práci, těžký život. Ale je to život, který žijí a žijí ho jak nejlépe umí. Když se smějí, jejich smích je nakažlivý a odhodlání v jejich očích je jako nakopnutí k dalšímu snažení. Tak tedy žijí, přivádějí na svět děti, které opatrují a milují doufajíc, že zítra zase budou mít co uvařit na ohni před chudobným domečkem. Doufají, že vyjde slunce a pak že přijde déšť. To jsou ženy, to je Afrika.

O jídle…
Naučili jsme se rozeznávat to, jak dlouho tady lidé jsou podle toho, jak jedí. První týden to jsou ti, kteří si dávají na ruce dezinfekci, a před jídlem hltají tablety na podporu trávení a „přirozeného“ prostředí ve střevech. Druhý týden pak většina tráví na nebo nad toaletní mísou a nejí vůbec nic. Třetí týden už je to přestává bavit a začínají objevovat krásy lokální kuchyně, ale pořád ještě se nepouštějí do dobrodružství, nejí nevyzkoušené a brouk v jídle je připraví o chuť k jídlu. No a pak přichází čtvrtý týden. První měsíc v Africe, utekl rychleji než dostihový kůň…naučíte se nedělat ze všeho vědu, brouka jen odcvrnknete a jíte s chutí dál a jste šťastní, když vám k ugali dají i sůl. Vzpomínám na všechny ty věci, které mám doma. Na pizzu a toasty, na nedělní obědy u mámy. Jak jsou skvělé! Ale tady jídlo dostává nový význam. Každá modlitba u plného stolu je jako výkřik: „Kéž bychom to mohli mít i zítra.“ Jídlo je tady radost. Je prosté a někdy tak trochu bez chuti, ale prázdný žaludek se tetelí radostí při pohledu na pečený banán, brambor nebo rýži. A hubené kuřátko, ze kterého je masa asi tolik jako z vrabce, se vám zdá jako nesmírná delikatesa. Chybí mi naše dobroty, ale ty Africké taky nejsou k zahození.

O mě…
Už několik týdnů žiju mezi nimi. Už několik týdnů jím jejich jídlo a nakupuju na místním trhu. Už několik okamžiků vnímám krásu a sílu téhle země. Lidé v nemocnici i ve vesnici a oblíbených obchodech znají mé jméno, hlasitě zdraví a pokřikují na mě. Když smlouváme o cenu manga nebo ananasu, je to jako bychom tady byli celý život. A stejně jsem to pořád já. Smutná, když mi nefunguje internet, rozzlobená, když se mi pokazí nějaká elektronika, nadšená z nové sukně za 3 koruny, jen proto, že miluju nakupování. To jsem já. Rozmazlené dítě v buši, mezi lidmi, kteří toho ví o životě mnohem více než většina z nás. Oni ví jak přežít  v těch nejhorších podmínkách, oni se umí radovat, oni ví, co je v životě důležité. „Bože, kéž bych to také poznala!“

5 komentářů:

  1. Nějakou náhodou jsem narazila na vás blog a asi 14 dní ho sleduju a čtu.
    Máte krásné poslání, krásnou duši a moc hezky píšete.
    Těším se na další čtení.

    OdpovědětVymazat
  2. Je smutné že si neuvědomujeme, že to vše co máme není samozřejmost, člověku se to připomene, když si přečte Váš příběh. Jste úžasná s jakou chutí poznáváte jejich život a uvnitř neskutečně silná na to abyste přežila. Přeji hodně síly. Gábina z Třince

    OdpovědětVymazat
  3. Ahojky Káťo, moc hezky píšeš o Tvém životě v Africe - úplně mě to ponořuje do atmosféry mezi chudými a potřebnými lidmi. Přeju Ti Káťo hodně síly a Božího požehnání, ať všechno dobře zvládneš. Beata.

    OdpovědětVymazat
  4. Jsem jedna z těch, co náhodně narazily na Váš blog. Úplně jste mne dostala do kolen. Vaše psaní se čte se zatajeným dechem. Přeji Vám i ostatním spoustu sil při práci , kterou v nádherné,ale velice chudé zemi děláte.
    Marta

    OdpovědětVymazat