Včera v noci mě vzbudil podivný zvuk, silně pršelo a zvuk lijavce a hromu se mísil s křikem místních lidí z nedaleké vesnice. Jako by celá země elektrizovala, pulzovala napětím. Jen jsem tiše ležela pod stokrát spravovanou moskytiérou a poslouchala. Ráno jsem se dozvěděla, že vesničané chytli jednoho muže při krádeži krávy a celá vesnice ho s bojovým křikem vedla na místní policejní stanici. Co se s mužem stalo, to už nevíme. Myslím, že je dost jasné, že krádeže se v Africe nevyplácejí. Když jsem byla v Ugandě, jednou mi jeden lékař vyprávěl, že měl mnoho let loajálního černého sluhu a ten mu hned na začátku služby řekl, že pokud si nebude cenné věci schovávat, bude nucen mu je vzít. Protože by se o něm v rodině říkalo, že je zbabělec, když měl možnost ukrást a on to neudělal.
Tady je tomu trochu jinak. V téhle vesnici se dost podstatně změnilo vnímaní bílých lidí. Místní nám tady říkají Muzungu, tenhle výraz původně znamenal bílý, bohatý člověk, který má hodně na rozdávání. V Haydom to ale znamená spíš něco jako běloch, který přijel pomoci, třebaže nemá zas až tak moc peněz. Lidé se z širokého okolí přicházejí léčit do zdejší nemocnice ( Haydom Lutheran hospitál). Stojí tady už hodně dlouho, tak dlouho, že strom, který byl zasazen při základním kameni, sahá nyní vysoko do nebes. Každý, kdo tady byl, vám poví jak neuvěřitelné je, že tahle nemocnice vznikla. Práce norských misionářů začala opravdu uprostřed ničeho. Materiál na stavbu vozili na zádech šedých mul a z ničeho vybudovali velký komplex nemocnice, kde jsou nejen lůžkové oddělení, ale také dvě velké budovy ambulancí. Jedna pro všeobecnou medicínu a jedna výhradně pro těhotné ženy, které chodí na preventivní prohlídky, pokud jsou HIV pozitivní tak pro léky a hlavně je zde mnoho edukačních informací, což je ta nejlepší cesta jak něco změnit a zlepšit. Každý den se v nemocnici provede nespočet operací. Studenti medicíny, se kterými se tady kamarádím s úsměvem povídají, že se na operačním sále vracejí o několik desítek let zpátky, ale lidé přesto přežívají a jsou zachraňovány spousty životů. I porodů je v zde hodně. Některé jdou hladce, ale je zde mnoho i komplikaci, které nemají pokaždé šťastný konec, hlavě vinou pozdního příchodu do nemocnice. Přesto ale je skutečným pokrokem, že se ženy v této oblasti naučily chodit rodit do nemocnice a nevolí špinavou zem chatrče nebo trávu pod stromem někde v buši. Věřte mi dámy, já sama jsem z toho prostředí dost vyděšená, co by zatím pouhý pozorovatel, který snad brzy přiloží ruku k dílu, takže představa, že by některá z nás měla rodit v této porodnici je mi přímo k smíchu. Vzpomínám na všechny ty krásné a sterilní porodní lůžka, na moderní technické vybavení, na silné osvětlení ve dne v noci, na sprchy a vany a všechny ty léky, kterých máme víc než dost. A přesto naříkáme, křičíme, stěžujeme si na nedostatek péče, na nedbalost a neohleduplnost. Žádná z nás by ani nepípla, kdyby věděla, jak rodí, ženy zde a to se můžete vsadit, že místní to vnímají jako neskutečný luxus, což na africké poměry skutečně je.
Mnoho z bílých, kteří zde pracují, svůj život místní nemocnici zasvětili. Žijí tady mnoho let, mají tady domy, děti, a i když se vrátí domů, často se sem vracejí. Nemocnice v Haydom je ukázkou Boží velikosti, toho, co dokážou lidé, kteří Ho mají v srdci a chtějí něco udělat. Nezbývá mi než tiše sedět v koutě a pozorovat a učit se. Místní jazyk, zvyky, kulturu, a hlavně svou profesi. Je toho tolik co neumím, ale věřím, že ať tady nebo kdekoli jinde v Africe či ve světě budu moct i já mít jednou výsadu udělat něco, co má cenu a co pomůže druhým.
Žádné komentáře:
Okomentovat