Jsem obyčejná holka s neobyčejnými sny. Díky Bohu a pomoci spousty lidí se mé sny o Africe stávají realitou...

úterý 11. ledna 2011

Co ti cestou cvrknne do nosu...

Sedím v pokoji a za okny se začíná probouzet k životu Africká noc. Jsem unavená k smrti a najednou si uvědomuju, že už jsem několik dní skoro nespala, beru antibiotika a mám za sebou mnoho a mnoho kilometrů a pomalu mi začíná docházet pojem Boží milost. Ani jedno letadlo nemělo zpoždění, žádný úředník mi nedělal problémy, taxikář nepřijel o hodinu později ale o hodinu dřív a to co zvládl ten příšerný, rozhrkaný, zrezivělý landcruiser to bylo neuvěřitelné. Kdo jede do Afriky, ten se má připravit na pořádnou dávku problémů, já připravena asi zatím nejsem a tak mi Pán dává oddechJ. Když jsem přemýšlela o tom, co napíšu jako první zážitky, každou prožitou chvíli jsem si říkala: „ Jo to je ono, o tom jim napíšu. A tak toho je nakonec tolik, že kdybych to opravdu chtěla popsat nedělám už ani nic  jiného. Jenže já mám hlad, večeře bude za chvíli hotová, a proto jsem se rozhodla jen pro malé střípky. Ať si taky máme o čem povídat, až se vrátímJ
Co ti cestou cvrnkne do nosu
Několik z vás mě prosilo, ať jim něco přivezu, a když jsem se ptala co, použili právě tuhle frázi. Já ji miluju. Nezavazuje k ničemu a zároveň obdarovaný dostane něco spontánního a možná tím pádem nejlepšího. Když jsem pak ale na letišti nasedla už podruhé do afrického taxíku a podruhé se projížděla černou noci v černé zemi, říkala jsem si, že vidím věci, které do nosu necvrnkají ale přímo bíjí (tedy spíše do očí) a že si je určitě musím zapamatovat a předat dál. A stejný pocit jsem měla při jízdě do nemocnice na druhý den. Je toho opravdu moc, takže jen perličky a ve zkratkách, nechte pracovat svoji fantazii. Protože tentokrát jsem nemohla nic cítit (můj nos je totálně ucpanýJ) první věcí, které jsem si všimla, bylo nebe. V Africe je to jako u nás na vesnici, tam kde nejsou žádná světla, tam hvězdy svítí nejjasněji.  Z otevřeného okénka profukoval vítr a já koukala na to nádherné nebe a říkala jsem si, i kdybych se tady měla příšerně, pokaždé když se podívám na nebe, budu doma. A z hvězdného nebe už je jen kousek na zem.  Sem tak osvětlily naše reflektory nějakého zbloudilého černocha, ze kterého ovšem jsou  vidět jen oči, viděla jsem ohníčky na vaření i svícení, kluky kteří hráli (nekecám) biliard, noční ptáky vyrušené projíždějícím autem. A pak už konečně hotel, který by byl dobrý i na svatební cestu a stál mě poněkud víc, než původně slibovali a sladkých 5 hodin spánku. A ráno? Tomu se teprve dá říkat dobrodružství!
 Opět nezvykle přesný taxikář mě vyzvedával v 7 a hurá vyměnit penízky. Ale i když všechny (dvě) směnárny měly mít otevřeno od šesti, nenašli jsme tam živáčka. A tak mě taxikář s „Don’t worry“  odevzdal černochovi, který nevypadal příliš nadšeně, že poveze živou atrakci. Přesto ale jsem  se namačkaná v „terenním“ autě s asi 20 černochy vydala jsem na 8hodinovou cestu necestu. Nejde slovy popsat krásu zdejší země, barevná je asi nejlepší slovo. A to co nám cestou všechno lezlo do cesty…stáda krav a ovcí popřípadě dětí, které je pásly, byly za chvíli nudnou rutinou. Oživení jistě přinesla tlupa paviánů, kteří se ani přes usilovné troubení moc k pohybu neměli. A taky šílená modrá ještěrka (jako šmoulové) s křiklavě oranžovou hlavou mi připomněla, že tohle rozhodně bude všechno jen ne nudné. Navíc po celou cestu mě ze zadu ohmatávaly malé ručičky hošíka, který nutně musel využít příležitosti, že s ním strašidlo jede v autě, a právě ony ruce mi bránili upadnout do spánkového komatu, takže jsem si všechno náležitě vychutnala. Nejhlubší dojem ve mně však zanechala jedna víska na kopci. Kopci…skoro dvě hodiny v kuse jsme s autem jeli do hodně strmých kopců, už jsem si říkala, kde se tam vzala ta „cesta“ a pak najednou, uprostřed ničeho, pár domečků a lidí, kteří spokojeně klábosili nebo cosi málo dělali a mě spadly čelisti. Pro mě, která se zadýchá v sosnovském kopci, je absolutně nepochopitelné jak se sem ti lidé dostlali a ještě stokrát nepochopitelnější jak žijí. Mě se nechce dvakrát ani do Penny, když něco zapomenu a oni to tahají na zádech, nevím jak dlouho pěšky do kopce a takhle prostě existujou. Pro mě naprosto šílené ale strašně obdivuhodné. Uplné soužití s přírodou, v težkých podmínkách, žijí! Navíc dům s krásnější vyhlídkou a úžasnějším prostředí asi nikdo jiný nemá. Kéž by mi stačily slova, chtěla bych abyste mýma očima mohli vidět alespoň zlomek toho co dnes já. I kdybych zítra jela domů, i kdybych už nikdy nevytáhla paty z domu, tohle za to stálo. A stojí za to děkovat Bohu! Noc za okny je v plném proudu, začalo hřmít a leje jako z konve (začalo asi půl hodiny po mém příjezduJ) a mě už žaludek zpívá píseň hladovců. Jdu jíst!

1 komentář:

  1. Šari Klusová13. ledna 2011 3:35

    Já tam chci být takýýýý :) Myslíme na tebe Kači, MOC.

    OdpovědětVymazat