Dongobesh

Toho rána byl zpěv ptáků hlasitější než obvykle. Vstávala jsem za úsvitu a tak jsem ho mohla ze svého okna pozorovat se zatajeným dechem. Nad plání v údolí se povalovaly zbytky noční mlhy a orosené listy stromů budou brzy vysušeny vycházejícím sluncem. Z pod blízkého keře vyběhl hubený pes a zmizel na rohem domu.  Musela jsem hodně spěcha,t abych byla se stihla přichystat před tím, než přijedou mí přátelé, kteří mě vezmou do nedalekého Dongobeshe, na vlastní oči vidět, jak působí podpora, kterou posílají štědří lidé z České republiky.  Asi o hodinu a půl později dorazili s širokým úsměvem a slovy: „ To víš, tohle je Afrika!“ Začínám si zvykat. Netrpělivý člověk, zde věru zažívá muka. Mě ale hodinka a půl navíc pranic nevadí, aspoň jsem si ještě zdřímla. Ranní ptáče ze mě asi nikdy nebude.  Pak už to ale dlouho netrvalo a po hrbolaté africké cestě jsme se rozjeli objevovat neviděné. Za necelou hodinku jsme byli na místě. Dongobesh je malé městečko v údolí. Zastavili jsem na kopci, kde má škola pole, pro pěstování kukuřice a slunečnic, aby mohlo být lépe postaráno o děti. Vyšplhala jsem na veliký kámen a podívala se do dálky. Na jedné straně byla skalnatá úpatí, na další čerstvě zoraná pole a na další zase městečko, které čekalo, až ho navštívím. Byl to jeden z pohledů, které se nikdy nezapomínají.

Byla to pro mě čest tam být. Na místě, kde je vybudovaná křesťanská škola a školka. Tam kde děti, které by se nebýt vás nikdy nedostaly do školy, můžou přijít každý den a naučit se něco nového. Získat hodnoty a vzdělání, které jim pomůže k lepšímu životu. Ředitel školy, usměvavý Martin Tanga, mi řekl: „ Dej dítěti vzdělání a dáš mu dar k nezaplacení! Je to obrovský zázrak, že už tolik dětí našlo adoptivní rodinu a můžou se učit. Tyhle děti jsou vděčné, když můžou přijít do školy.“   Viděla jsem, co všechno už bylo uděláno..krásné prostorné třídy, s okny a velkou tabulí, probíhající stavbu záchodů, snahu o zprovoznění elektrifikace v ubytovně dětí. A zároveň jsem přitom viděla potřebu k dalším a dalším úpravám a přístavbám a hodně velké otevřené pole působnosti k pomoci ať už materiální, nebo fyzické.

Tohle místo je jedinečné, tihle lidé jsou jedineční. Nikde jsem se necítila více vítaná. Všechny dveře byly otevřené, „karibu“ znělo ze všech stra. Před jídlem nám umývali ruce a dali nám to nejlepší, co měli. A co na tom záleží, že to bylo jen těžko kousatelné, co na tom záleží, že podlaha nebyla jako zrcadlo a že záchod byla smrdutá díra? Mě na tom teda nezáleželo! Laskavé srdce je cennější než veškerý pokrok a luxus, kterého se nám dostává doma. Vím, že si to mnozí uvědomujeme, ale něco jiného je o tom mluvit a něco jiného je to zažít. Ten pocit, když vás hostí lidé, kterým se ani nezdá o jídlech, které jsou u nás tam běžná jako vzduch k dýchání. Otevírá to úplně nové pocity, které jste ani netušili, že máte a nebo jste zapomněli, že něco takového vůbec můžete cítit. Pokora, vděčnost, radost. Přistihla jsem se, že se nemůžu přestat usmívat. Byla to čistá radost, být s nimi, jíst s nimi, mluvit s nimi.

Třešničkou na dortu byla radost dětí, ze všech těch hraček, které jsem jim přinesla. Žijí tak skromně. Mají postel a malý pokojík, který sdílí dvě až čtyři dětičky, mají co jíst a to hlavně díky vám, kteří je podporujete. Mají čisté, i když staré a otrhané oblečení a teď už si mají i s čím hrát. Když jsem otevřela kufr, byly prvně hodně stydlivé, ale potom se začaly strkat a jásat nad ukořistěnou hračkou. Každé z dětí mi přišlo poděkovat. Každé mělo úsměv od ucha k uchu. Mnozí ten den dostali svojí první opravdovou hračku.

Tyhle děti už vědí jaké to je nic nemít a pak něco dostat. Vzdělání, střechu nad hlavou, starostlivou péči, jídlo, hračky. Všechny děti zpívají o Bohu, každé z nich se umí pomodlit a poděkovat. Každé z nich ví, jaký to je zázrak a dar. A co my? Víme jaké to je, děkovat Bohu za každý den prožitý v suchu s plným žaludkem? Vzpomeňme si na to, až se probudíme a ucítíme čerstvě pomletou kávu, nebo když budeme usínat ve vyhřáté posteli. Vzpomeňme si na to, že práce ještě není zdaleka u konce.