Mtoto

Ležela na úzké posteli ještě s jednou ženou, přikrytá barevnou látkou a spala. Když jsem jí přišla změřit teplotu a tlak, jen něco málo zavrněla a přikryla si obličej. Nechala jsem jí spát a šla dál.

 Moje kamarádka Selia, která je tady jako medička na krátké stáži, ještě nepřišla udělat vizitu a tak postupně obcházím všech jedenáct lůžek, to znamená dvaadvacet pacientek a měřím základní vitální funkce a poté více či méně úspěšně i ozvy srdečního tepu dítěte. Sem tam do dveří nakoukne nějaká sestra, sem tam výzkumný pracovník, jindy zase student zdravotní školy. Všichni na sebe pokřikují svahilsky a já se cítím jak Alenka v divotvorné Africe. Vládne tady prvotřídní zmatek, nebo to možná jen mě tak připadá. Od lůžka k lůžku, od pacientky k pacientce, od ženy k ženě. „Habari, muzuri, salama…“ Navzájem se zdravíme a ani se moc nerozpakujeme hledět jedna na druhou…vždyť jsme každá tak jiná...a nebo jsme vlastně úplně stejné? I ony milují své rodiny, i ony mají přátele, starosti a sny. Přesto, když je vidím, na staré nemocniční posteli, jíst kaši ugali a odhánět neodbytné mouchy, cítím stud. Za to všechno co já mám, a nebo budu mít hned jak se vrátím domů, a ony nikdy nebudou. A nejhorší na tom je, že tyhle ženy umí žít spokojeně i bez toho co nemají a já mnohdy nejsem spokojená ani s tím vším přepychem, kterým jsem doslova pohlcena.  

Vracím se k ní, má kůži jako z ebenového dřeva, je zvláštní. Krásná. Ale oči má smutné, zastřené. Je v pokročilém měsíci těhotenství. Vdaná a má šestnáct let. Když přichází lékařka šeptem mi říká, abych ji vyšetřila. Pohmatem zkoumám jak dítě leží, kde můžu poslechnout srdeční ozvy. Ale něco není jak má být. Mladá doktorka se ke mně opět nakloní a ptá se, jestli jsem nahmatala polohu dítěte. Kroutím hlavou a ona dodává: „Ano, protože není žádné dítě.“ Tahle mladá žena, dívka, je vdaná dva roky a tak moc její muž touží po dítěti, že pod tlakem si sama přivodila psychické těhotenství. Nikdo by neřekl, že nenosí potomka. Bříško krásně klenuté, všechno tak jak u ostatních žen, jen jedno chybí. Život. Jak to, že na světě žijí šestnáctileté dívky, které touží se zavděčit muži tak moc, že jim jejich tělo začne lhát. Už je tady podruhé za dva roky se stejným problémem. Pokaždé se všemi známkami těhotenství, ale nikdy to není reálné.

„Bože“, říkám šeptem, „Dej té ženě dítě, aby nemusela žít v hanbě, v ústraní, ve vyhnanství.“ Všechno je možné. Kdo ví, jaký bude její život.

Takové bylo dnešní ráno na porodním oddělení Haydom Lutheran Hospital v Tanzánii. A jaké bylo to vaše?